Jenom ho nelitujme, to by se Arnošt naštval. Jasně, že má pátým rokem rakovinu, jasně, že má bolesti. Už jen leží v posteli, svlečený do půl těla, slabý jako nikdy dřív. Ale pořád je s ním zábava, vždyť "Lustig" znamená v němčině "Veselý". Arnošt Lustig bude veselý až do poslední minuty.
Rozhovor začněme u dveří úplně obyčejného činžáku pod pražským Vyšehradem...
Dobrý den, pane Lustigu.
Nazdar, bejku... Hele, za jiných okolností bych teď spal, ale řekl jsem si, že ten rozhovor uděláme, protože se v tobě vidím. Vždyť já v mládí dělal to, co teď děláš ty - reportéra. Jednou jsem dostal za úkol pořídit interview s ministrem školství Nejedlým, což byl nerudný dědek, štěkal na mě skoro jako Hitler: ŮVy se ptáte, proč nemám Dvořáka tak v lásce jako Smetanu? Já Dvořáka nemůžu ani cítit!"
A můžu se ptát o něco osobněji než jindy. Můžu?
Musíš.
Pátým rokem máte rakovinu. Je to jenom k vzteku, nebo vám nemoc přinesla i něco dobrého?
Všechno, co prožije spisovatel, je užitečné; i když je to neužitečné. Na téhle nemoci je hloupé, že udělám čtyři kroky a musím si jít lehnout - jsem slabý jako moucha bez křídel, která chce lítat. Dobře vím, že je rakovina kurva, umírají další a další, nikdo neví, co ten nádor udělá... Ze všeho v životě jsem se zatím vylízal, tak se snad vylížu i z rakoviny. A žiju v úžasné pohodě - psaní mi jde, a to je hlavní. Taky mám senzační děti, Pepík se o mě přijel starat z Ameriky jako o své šesté dítě, přijela taky naše Eva ze Švýcar, která mi dělá denně vývar... Mně se zdá, že mám fajn život. Jen si uvědomíš, že lidské tělo je jako auto - pořád jezdí, pak začne cukat, ale nic vážného, je to jen nějaká hadička, která se uvolnila. Když montér vezme kleště, hadička zase drží. Jenomže v těle je nespočet hadiček... A když jsem si uvědomil křehkost existence, stal jsem se pokornějším. Moje maminka vždycky radila: "Važ si svýho zdraví" a já jsem odsekával: "Jak mi můžeš říkat takový blbosti", ale ona měla pravdu.
Když si tohle všechno uvědomujete, co z toho pro vás vyplývá do dalších dní?
Nic. Když se stane něco špatného, tak v lidské povaze je tvářit se, že se to vlastně nestalo. A tím tomu zlému vlastně odoláváme. Kdybych si připustil to nejhorší, tak podlehnu o kolo dřív - protože ono je to jako zápas v boxu na dvanáct kol.
Ta nemoc? Anebo celý život?
I ten život, i ta nemoc. Vždyť nemoc je život; jenom blbej. Podle mě je rakovina určitá daň.
Za co?
Za Krista se lidi dožívali třiceti let, teď se dožívají devadesáti. Tak za to. V Talmudu stojí, že než se dožíti sta let je lépe býti mrtev.
A vy tušíte, jak to staří rabíni mysleli?
Talmud psali takoví pochybovači, kteří na leccos přišli - třeba na to, že na záchodě nemáš nikdy spěchat, i tohle stojí v Talmudu. Všechno ostatní zapomeneš, ale takovéhle poučky si zapamatuješ.
Proč se na záchodě nemá spěchat?
Protože se máš uvolnit. Umožnit tělu průchod, aby se vyčistilo. Jako dítě jsem neměl nikdy trpělivost sedět na záchodě, ale dnes už vím, že na tom něco je.
Když vám lékaři řekli, jak vážně jste nemocný, začal jste nějak bilancovat?
Ani mě nenapadne - já věřím, že je ke mně osud navzdory všemu příznivej. Co přišlo, mělo přijít a zase to odejde. Takže nebilancuju. Ani nemyslím na smrt. Myslím na Ditu Saxovou, na Miláčka, na svoje knížky. A to je příjemný. Mám pocit, že můj život má ten správný smysl.
A co to je?
To nevím, ale cítím se jako ryba ve vodě. Tohle přirovnání lidi vymysleli skvěle, protože vyndej rybu na vzduch a uvidíš, jak se bude mrskat hrůzou... Já ti řeknu, co mě napadlo, když mi diagnostikovali rakovinu: "Musím se chovat jako chlap." Ale nemluvme pořád o nemocech, bejku.
Zažíváte touhle dobou něco opravdu hezkého?
Odpovím ti dvěma slovy a tím skončíme. Jsem zamilovanej.
Mluvte vážně.
Mluvím vážně. A je to tak krásný, že se všechno ostatní zmenší do velikosti špendlíkový hlavičky.
Jak vypadá zamilovanost ve čtyřiaosmdesáti letech?
Stejně, jako když je ti patnáct.
A byla doba, kdy jste nebyl zamilovanej?
Byla, bohužel.
Kdyby se stal zázrak a zítra byste měl sílu, kam byste si vyrazil?
Do Pařížské ulice, kde je kavárna Barock, a tam bych si dal tři jahodový knedlíky. Jsou pěkně drahý, ale tak dobrý, že nelituješ výdajů.
ŘÍKÁ SE O NĚM...
... že je lakomý. Možná byl. Nebo se tak projevuje s někým jiným, někde jinde. Mě ale Arnošt vždycky obdaroval - kdysi jsme oslavili naše společné narozeniny (oba jsme se narodili 21. prosince) drahým steakem na jeho účet, tentokrát mi věnoval nové vydání své Dity Saxové s tak krásným věnováním, že se ho stydím komukoli ukázat. A já jsem mu za to přinesl ty vysněné jahodové knedlíky - v Barocku mi je dali zadarmo a popřáli Arnoštovi hodně štěstí.
Byl duben 1945 a osmnáctiletý Arnošt uprchl z transportu smrti.
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy odešel nejprve do Jugoslávie, poté žil v Izraeli, roku 1970 se nakonec usadil v USA.
Měl mnoho žen, ale jen jedinou, milovanou manželku. Věra zemřela předloni.
Tři známé knihy: Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, Démanty noci, Dita Saxová.
Podlehl rakovině krve v únoru 2011.
Výběr z rozhovoru pro Magazín Mladé fronty DNES, Tomáš Poláček, leden 2011
