Jak složité bylo obsáhlou knihu poskládanou z nejrůznějších emailů, dopisů a textových zpráv převést na jeviště? Zvažovali jste dlouho formu, kterak „Bernadettu" divákovi podat?

Byla to jasná výzva. Už na třicáté straně, kdy jsem na dovolené tu knihu četl, jsem věděl, že to chci dělat. Přečetl jsem to za dva dny a hltal, jak to v té skládačce půjde dál. Ta forma je naopak dost jasná. Vždycky z toho vyplyne, kolik lidí to musí hrát. Věděl jsem jen, že chci nějakou novou mladou herečku a v Ordinaci s námi začala točit Bára Jánová, tak jsem se domluvil s ní.

Snad poprvé jste nabídli vskutku akční konec vymykající se standardnímu pojetí vašich předchozích počinů. Proč a jak se vůbec takový konec dá odehrát v jiných dalších klubech, kde jsou východy ze sálu pochopitelně i na jiné straně a jinak postavené?

Hlavně jsme konec poprvé neprozradili. Jo, lidi jsou z toho docela v šoku, tím jak vášnivě proběhneme publikem. Samozřejmě to funguje v každém prostoru jinak. Ale tím, že vlastně jen navnazujeme na to si knihu koupit a příběh dočíst, jsem chtěl tenhle „náš" konec velmi exponovat, tedy vytvořit z nekonce knihy velký konec představení.

Střihl jste si díky knize znovu několik rolí najednou, ale proč právě na vás padla Audrey Griffinová, když na jevišti vystupujete po boku dvou dam?

Původně jsem měl být Mandžula Kapúrová, ale tu Bára dělala líp než já, zatímco Audrey potřebuje přehršel energie. A když se v ní ztrapním já, je to menší zlo, než když to bude dělat neuměle žena. A hlavně, já vlastně zbožňuju hrát ženský!

Po představení jste zmínil, že kniha je tak rozsáhlá a děj se po zmizení hlavní hrdinky rozvíjí natolik, že nebylo možné ji celou obsáhnout. Znamená to, že se pokusíte nastudovat ještě její druhou polovinu?

Nene, to už je opravdu na divákovi – jestli se v tu chvíli z něj stane čtenář. Do Poličky jezdíme díky knihovně a ta teď bude mít knihu vypůjčenou příští dva roky.

Příběh vypráví o americké zámožné rodině vzdělanců, která má však své problémy. Dokážete si podobný scénář představit v českém prostředí?

Určitě by nebyl tak přemrštěný – to je možný jen v Americe. Ale rozhodně je to pravděpodobné. Vezměte si nějakého našeho geniálního umělce se sociální fóbií, i v jeho rodině to bude asi stát za to.

Je podle vás důležité, aby o sobě lidé věděli všechno tak, jak to zaznělo i v příběhu?

To je těžká otázka. Nicméně z příběhu jasně vyplývá, že dokud ty postavy všechno neví, jsou zmatené a posuzují – a odsuzují – toho druhého naprosto neprávem, pošlou dokonce svého nejbližšího do blázince. Tohle přehánění mám rád – člověk si na tak vyexponovaném příběhu dokáže rychleji uvědomit různé důsledky okolností, které může znát i ze svého – i když mnohem méně akčního – života.

Letos už jste sezonu uzavřeli. Začínali jste před třinácti lety, jaká byla ta současná?

Byla dobrá, jsem spokojený. Oproti loňské, kdy jsme měli 11 premiér, jsme se šetřili, měli jich jen 6 a opakovali jsme staré pecky, které jsou pro nové diváky z nových scén stejně tak zajímavé. Stále opakuji, že je pro mě (a hlavně pro diváky) důležité, abychom se neopakovali žánrem, formou, obsazením – aby se toho lidi nepřejedli, abychom pro ně měli každý měsíc nějakou novinku a je jedno jestli veselou, smutnou, náročnou, jednoduchou, se mnou nebo beze mě. Důležité je, aby si řekli, wau, to bylo zase úplně jiné LiStOVáNí, než doteď.

Co chystáte do další sezony Listování? Čím překvapíte diváka?

Začínáme velkým turné knihou Zpátky ve hře od Michala Viewegha. To je pro mnohé překvapení, ale já jsem už dlouho chtěl hrát nějakou jeho knihu. A je super, že jsme počkali na tuhle. Je to síla, začíná to jako velká sranda a končí poměrně tvrdým rozuzlením. Těším se na to. I na to, že uvidíte Alana Novotného ve velké charakterní roli. A chystáme další krásné věci. Klasiku jako Hemingwaye a Patricka Modiana, úlety jako blog Kafe a cigárko nebo stolní společenskou hru Česká hudba, romány jako Na první pohled, Roky pod psa. V říjnu nás možná doprovodí ze Španělska Elvira Lindo se svým bestsellerem pro všechny generace – Manolito Brejloun. Bude to stát za to, věřte a těšte se!

Autor: Bohuslav Stehno