Miloši, máte rád pseudonymy. U románu Poslední tečka za Rukopisy jej můžeme vnímat jako podporu pravdivosti slov vypravěče, je to tak? Co v takovém díle Michaela, které je podepsáno Maxem Unterwasserem? Alespoň stejné iniciály a jistá linka jedné z vašich postav... Jaký je ale důvod?

Moje prvotina byla ryzí mystifikace a jméno autora bylo funkční – ano, román psaný jako literatura faktu propojoval rovinu autora s rovinou vypravěče i s rovinou postav. Tento konstrukt však málokdo pochopil a já se k tomu žánru – k mystifikaci – už nevrátil, ač si to nedovtipní literární kritici myslí.

Ve vašem debutu šlo tedy o mystifikaci, a dál? Nebyla za tím stydlivost?

Pokud jde o Michaelu – stydlivost v tom ani nebyla, ale tehdy mi Michaela přišla přece jen trochu moc násilná a pornografická. Lidi kolem mě měli připomínky už k románu Stínu katedrály – jako, kam to ještě chci vést a jestli třeba nechci psát nějaké méně krvavé texty. Dá se říct, že jsem ztratil podporu své rodiny, a tak jsem se rozhodl pro ten pseudonym, který stejně každý „znalec" mých knih poznal – Max Unterwasser je literární postava, vystupuje v povídce Běloruska, v románu Stín katedrály a pak ještě v románu Santiniho jazyk, ale ten vyšel až po Michaele. No, a když po letech přišel čas na nové vydání, už jsem se pod to podepsal; došel jsem k názoru, že se nemůžu takhle podřizovat tomu, co si o mně a mém psaní lidé myslí. Takže Michaela už nebyla žádná mystifikace, ale hra na schovávanou.

U souboru povídek Mrtvý holky jste neváhal, kdybyste se mohl vrátit do minulosti, byly by podepsány vaším jménem?

Ano.

Slovní spojení „divné povídky" – je to jakási výzva pro čtenáře?

Je v tom spíš i moje pochybnost o tom, zda povídky psát umím. Od doby téhle sbírky jich pár přibylo, ale ne moc. Nejsem povídkový typ, zmůžu se tak na jednu, maximálně dvě ročně.

Jaká byla scénická adaptace (projektu LiStOVáNí) této knihy, jak jste se při tom cítil vy? Líbila se vám kniha na prknech?

Líbila, akorát jsem si říkal, jak by se hercům ztvárňovala třeba Běloruska. Ono to jde asi spíše s těmi konverzačními. Když jsem psal povídku, které se Listování ujalo, bylo to jakési cvičení psaní pro divadlo; myslel jsem tehdy, že budu pro divadlo psát víc a pravidelněji. Ale pak jsem zjistil, že autor je pro divadelníky, až na posledním místě. Tím nemluvím o Listování, ale o běžné divadelní praxi. A já nejsem rád na posledním místě.

A možná proto jste tak úspěšný... Koho představují ústřední role ve vašich příbězích? Hrajete si někdy i sám se sebou nebo vychází vnitřní vybavení některých vašich (ne)hrdinů z blízkého okolí?

To je zřejmé, že když se setkáte se zajímavým člověkem, použijete ho pak pro některou románovou postavu. Někdy to trvá dlouho. Jako příklad může posloužit starý doktor König, k němuž jsem jako dítě v Londýně chodil k zubaři. Byl to emigrant z Prahy, už z roku 1937, sympatický stařík; dnes je bezpochyby už po smrti, muselo by mu být přes sto let. Nevím, jestli se to stává zubařům dneska, ale on působil jako nešika a já z něj měl docela strach. Jednou se stalo přesně to, co jsem viděl v němé grotesce: doktor König mi začal tahat z dásně jiný zub, než který měl vytrhnout. Tak jsem ho na to upozornil, on jen pokrčil rameny a vytrhl ten správný. Pak trvalo skoro čtyřicet let, než jsem z něj udělal postavu v románu Praga Piccola, jakéhosi náhradního pseudo-otce mého hrdiny Bertolda Neumana, který si s vlastním otcem v některých věcech příliš nerozuměl. No a všechny mé hlavní postavy mají pochopitelně něco ze mě, ale opravdu jen něco málo, zbytek je vyfabulován.

Opouští vás život postav s dokončením díla?

Velmi pomalu. Po dopsání mám často chuť rovnou začít druhý díl, ale časem to ze mě vyprchá a já pochybuju, zda to má smysl. To máte jako u herců. Já jsem „herecký" typ autora. Žiju to s nimi, stávám se postavou, která to hraje, prožívá, vypráví. S tím se jen těžko loučíte. Chcete v tom zůstat.

Řešil jste někdy své radosti, či problémy ve fiktivních knižních světech?

„Řešil" není to správné slovo. Ale někdy se toho dotknete.

Můžete, prosím, ten dotyk přiblížit?

Třeba nespokojenost ze společnosti, této doby, tohoto státu a lidí, co v něm žijí. Některé mé knížky to reflektují. Paradoxně jsou to ty, které se dočkaly nejméně pozitivního přijetí, jak u kritiky, tak u širších čtenářských vrstev.

Všechny ty hororové prvky, pomáhají vám skrze knihu něco vymýtit? Jak se liší jejich služba čtenáři od funkce, kterou mohou plnit pro vás?

Tady v tom není pro mě žádné „řešení". Pochytil jsem kdysi jakési vzdělání, do jisté míry kvalitní. Mám rád anglickou vypravěčskou tradici, své pojetí o tom, jak má vypadat román, jsem čerpal už jako dítě právě z anglické literatury, často žánrové nebo i pokleslé. A když jsem pak začal psát, snažil jsem se tu „pokleslou" zábavnost spojovat s kultivovaným jazykem a často i jiným poselstvím, než čtenáře bavit, napínat nebo strašit. Snad se mi to aspoň občas povedlo.

Svými knihami tedy čtenáře nechcete pouze bavit? Měl konkrétně Hastrman i morálně ekologický podtext a bylo v plánu ovlivnit čtenářův postoj k přírodě?

Zábavní funkce románu je prvotní – kvůli ní román jako literární žánr vznikl. Hlupáci, co o knihách píší, to nevědí, a nevědí to ani někteří namyšlení autoři: jejich světem je pro ně jejich „já". A pak jsou autoři jako třeba Umberto Eco, jehož priority v románu jsou jiné: snaží se především poučit, pak teprve bavit. U mě je zábavnost na místě prvním a vše ostatní hned za ní. Hastrman, jak jsem si myslel, třeba změní náhled lidí na ochranu životního prostředí. Nezměnil samozřejmě nic, ale potěšil spoustu čtenářů, třeba už tím, že jim ukázal neprávem opomíjený kousek naší vlasti.

Snad jste některé čtenáře trošku „přiučil" adoraci k přírodnímu systému, ať už v okrese Česká Lípa, nebo kdekoliv jinde. Byl byste rád spisovatel-učitel?

Někdy asi sklouznu do poučování, takže bývám spíš poučitelem.

V médiích negativní podoba senzací přitahuje mnohé čtenáře, diváky a učí lidi myslet, troufám si tvrdit, špatně. Jak to vnímáte vy, jak je to v románech?

Média jsou úmorně negativní a přepolitizovaná, se skutečným životem mají velmi málo společného a téměř se ho nedotýkají. Média referují především sama o sobě. Autor románu taky referuje o sobě, ale pokud je tam jenom on sám, je to autor špatný.

Tvorba vs. život – jste toliko mysteriózní a nostalgický i v běžném životě?

Mysteriózní není nikdo, nostalgických lidí pár znám a taky se k nim počítám. Snažím se být veselejší, vidět svět pozitivněji, než jak nám ho líčí masová média. Ale protože tíhnu k těžkomyslnosti, žádná sláva to není.

Vaše knihy pořádně zpestřuje také design Pavla Růta. Jak jste vybral zrovna tohoto výtvarníka, chápe vás snadno?

To on si vybral mě. Když mi kdysi vyšlo v Argu Sedmikostelí, nějak se k tomu nachomýtl nebo ho někdo navrhl, už nevím. Na každý pád chtěl knížku celou vypravit sám. Já jsem s jeho pracemi vcelku spokojen, a když ne, řeknu mu to. Někdy vymýšlíme řešení obálky a sazby spolu. Vždycky je dobré, když je na knížku dost času. Což se ovšem v případě těch mých moc nestává.

Zajímavost a originalitu jeho i vaší práce podtrhuje dílo Pamětí poslance parlamentu. Jak důležitá je pro vás forma vedle obsahu?

Podoba té dnes už dávno vyprodané knížky byla svým způsobem geniální, řekl bych, že forma v tomto případě obsah předběhla. Ale ty staré poučky o formě a obsahu se jednak týkaly něčeho jiného, a pak už jsou opravdu zastaralé. Ale já nejsem teoretik, abych nad tímhle špekuloval.

Láska k automobilům, k Libni a její historii, jaké další impulsy vás přiměly napsat vaši poslední knihu - Praga Piccola?

Asi obdiv k období první československé republiky, pokud možno nějak si tu dobu a prostor prožít. Myslím, že sem zaměřených historických věcí se píše dost málo. Já to chtěl nějak pojmout už dávno, jenom jsem nevěděl jak na to. S tou Libní a s těmi auty se to spojilo na velké výstavě o historii Libně. Jak jsem tam koukal na ty fotky, začal mi v hlavě vznikat příběh rodiny Neumanů. Nejlepší je, že se mě pak lidi ptali, jestli skutečně myslím onu rodinu, která v Libni kdysi žila, anebo toho inženýra, který pracoval v automobilce Praga. Mimesis skutečnosti se mi v tomto románu povedla téměř dokonale. To není sebechvála, ale reakce na četné prosby čtenářů, abych jim Bertoldovy poznámkové sešity zapůjčil nebo aspoň nechal do nich nahlédnout. Připomínám ale: tohle ode mě není mystifikace, nýbrž práce s nespolehlivým vypravěčem, respektive s hlasem v úvodu a závěru románu, který je spojován s mou autorskou promluvou. Tato promluva však není mimo román, je její součástí a je to taky velmi dobře poznat – jestli ne na začátku, tak na konci určitě. Lidi, co nemají literární vzdělání a nezajímají se o teorii vyprávění, však tohle nechápou a považují Pragu Piccolu za mystifikaci. Dokonce jsou i rozumbradové, kteří vyučují literaturu na filozofické fakultě, a nepoznají, jak se to v téhle knížce s dvěma vypravěči má. Takže naposledy: literární mystifikace je něco jiného! (Viz Poslední tečka za Rukopisy.)

Díla nebo autoři, které rád čtete?

Nabokov, Amisové, Eco, Murakami, Hrabal, Hakl, Kundera, Kafka, Watersová... Spousta dalších.

Co nebo kdo je vaše múza? Ztrácí se, mění se?

To nedovedu říct. Inspiruje mě architektura, městská krajina. A taky potřebuju k životu ještě existenci fikční, pobývat ve světech, které fyzicky neexistují, ale já jsem schopný je tvořit. Takže žádná múza, ale potřeba doplnit si život a svět ještě spoustou jiných a smyšlených světů a životů.

To zní skvěle! Zažil jste tedy někdy tzv. writer's block?

Asi ano, i když ony tyhle „bloky" se můžou někdy dost lišit. Ale měl jsem před dvěma lety období určité prázdnoty, kdy jsem si myslel, že jsem už všechno napsal a už vůbec nemusím nic dalšího psát. Teď jsem zase v manické fázi, kdy nevím, co psát dřív – co mi bude ale sedět a co mě bude až do konce držet a bavit. To se někdy předem nedá odhadnout.

Mohl byste načrtnout vaši funkci v Argu? Jaké je pro autora, dá se říci, pracovat pro jiné autory?

Řehole je to pořád. Nejhorší to je, když pracujete na textu autora, který za takovou námahu ani nestojí, ale počítá se s tím, že se bude dobře prodávat. To bych s tím nejraději seknul. Ale jindy, když rediguju dobrý překlad autora, jehož práce nějaký smysl a hodnotu má, to jisté uspokojení přináší. Takže já si autory někdy vybírám a jindy mi jsou přiklepnuti, pak musím najít překladatele, redaktorskou úředničinou to ošetřit, vystavit smlouvy, založit informaci o knize do databáze a tak dále, číst spoustu e-mailů s nabídkami textů ze zahraničí i tuzemských, některé z nich číst. A kromě toho musím především redigovat a vůbec knihu hlídat, aby v ní bylo co nejméně chyb, a taky ji posunovat mezi jednotlivými fázemi přípravy a výroby.

A nakonec, čeho jste se jako malý bál?

Asi toho, co každé dítě z našich končin a s našimi zkušenostmi. Ale nejvíc vraha, co někde číhá s nožem.