Když na ně v Brně přišli jen tři diváci, nemohl tušit, že ho jednou budou knížky živit pomalu lépe než divadlo. Herec Pavel Oubram rozjel v listopadu 2002 společně s Lukášem Hejlíkem pořady scénických čtení Listování, jež v těchto dnech došly ke 100. knize, Pohádkám pro neposlušné děti a jejich starostlivé rodiče. Představí ji 25. ledna v táborském divadle, jindřichohradeckém FotoCafé a budějovickém Malém divadle. „Dřív jsem byl z Listování strašně nervózní. Kdybych věděl, že budu hrát devět představení za den...," říká 35letý Pavel Oubram, herec Jihočeského divadla (JD).

Jak a v čem vás ještě po 130 reprízách baví hrát lichožrouta Hihlíka?

Asi ani tak nejde o samotnou roli, jako spíš o reakce dětí, které jsou mnohdy unikátní. Děti jsou vždycky schopné zareagovat jinak a překvapí. My na tom po 130 reprízách už nic moc nového nevymyslíme, i když občas se objeví nová intonace nebo barvička. Knížka je krásná a oblíbená. Z knih, se kterými jezdíme po školách, na Lichožrouty nic nemá, zná je polovina dětí.

Která reakce vás překvapila?

Když po nás začali házet ponožky a koulovat nás (smích). Nebylo to ale moc příjemné, nemohli jsme je utišit. Nejlepší jsou bezprostřední reakce dětí, když se nám snaží pomoci nebo když je závěrečný souboj mezi dobrem a zlem, a je zajímavé sledovat, na jakou stranu se přikloní, jestli fandí zlému, nebo hodnému. Naštěstí víc fandí tomu dobrému.

Tak on lichožroutí arcipadouch Kudla Dederon je trochu sympaťák...

My ho máme hodně zlého, ale dělá ho Věrka Hollá, která je od pohledu sympatický člověk.

Máte díky Listování přehled, co čtou děti a co je baví?

Poměrně ano. Ve školách a knihovnách zjistíme, o co mají zájem. Myslím, že dnešní děti jsou na tom docela dobře. Problém je kolem puberty, tam je téměř nemožné dostat je ke knížce. Ale děti na základních školách a prvním stupni mají ke knížkám docela blízko, protože se vynořují nové a nové programy na podporu čtení, učitelé se snaží, ale nejvíc záleží na rodičích: jakmile děti vidí, že si rodiče čtou, nebo když jim čtou před spaním, tak pak se ke knížce dostanou mnohem snáz. To je základ. A když někde listujeme, vidíme ten zájem, hned si půjčují knihy...

Jak vůbec Listování v roce 2002 vzniklo? Někde v budějovickém divadelním klubu?

Začátek je poměrně vtipný. Nejdřív jsme chtěli udělat knížku Oceán moře jako divadelní představení. Jali jsme se ji upravovat, dost podobně jako teď Listování. Dokonce jsme to konzultovali s Olgou Šubrtovou (dramaturgyně JD – pozn. red.), ta se tvářila, že jsme se zbláznili. Nezávisle na tom nás oslovila Hana Hladká, která vedla budějovický antikvariát a klub Tyché. Měla ráda Emila Hakla a nabídla nám, jestli bychom neudělali výběr z jeho knížek. Vzali jsme si tři a z nich vytvořili koláž. To bylo první Listování. Jako druhou knihu jsme udělali Hawklinskou nestvůru, přibrali jsme Věrku Hollou a začalo to mít tento tvar. Ale původně jsme na zakázku vyráběli pořad Emila Hakla. Paní Hladká si to pak chtěla přivlastnit, že je to její nápad, i název – po čtvrté nebo páté knížce jsme měli neshody, ani nám nevyhovoval prostor, tak jsme z Tyché odešli, a ona byla velmi rozčarovaná.

Vybaví se vám nějaký bizarní moment ze začátků, kdy jste objížděli místa, kam přišlo pár lidí, a dopláceli jste na benzin?

Nejhorší – ale to bylo snad jedinkrát, co jsme rušili představení – to bylo v Brně, na Skleněné louce. Tehdy pro nás cestování do Brna bylo něco, teď je to pro mě krátká vzdálenost, protože jezdíme i do Ostravy. Ještě to bylo v zimě, namrzlo a přišli tři lidé. Tyhle věci byly kruté. Dřív jsem byl z Listování strašně nervózní. Kdybych věděl, že budu hrát devět představení za den...

Za den? To se dá stihnout?

Dá, ale je to strašný (úsměv). To jsme odehráli šest představení v Ústí nad Labem, pro školy, pak jedno v Písku a dvě v Budějkách. Poslední už bylo o přežití, odešel mi hlas, což mě pak hrozně mrzelo a říkal jsem, že už to takhle nemůžeme dělat, nemohl jsem dát energii, jakou by si to zasloužilo. Ale to jsou extrémy. Listování se vyvinulo díky Lukášovi, který je megaloman a pořád to musí nafukovat.

Jak se do formátu Listování upravuje cestopis Hanzelky se Zikmundem?

To bylo asi nejtěžší, co jsem kdy upravoval – i když i spousta dalších knížek mi dala na frak – a říkal jsem Lukášovi, že je to blbost.

To zbyde z knihy jedna setina?

Když má asi 400 000 znaků a my z toho musíme udělat 27 000 znaků... Já si většinou barevně označuji pasáže, které dám pryč, a u Hanzelky se Zikmundem jsem to dělal opačně, barevně jsem označoval ty, které nechám. A když do Brna na představení přijel pan Zikmund, to bylo možná nejvíc. Je mu 96 let, ale jak je vitální! Úžasné setkání. Po představení říkal, že byl dojatý, že plakal.

Máte na krácení sadu barevných tužek?

Už to dělám jenom v počítači. Mám modrou barvu na označení toho, co půjde pryč, červenou na to, co je nejdůležitější, a zelenou na to, co je zajímavé a mohl bych si to nechat.

Knihy dostáváte nejdřív digitálně?

Fyzicky je dostaneme třeba až týden před premiérou, Pohádky pro neposlušné děti jsme měli dokonce jen tři dny před ní. Nejdřív pracuji s elektronickou verzí.

To vlastně není Listování, ale Rolování.

To jo. Ale Listování přijde při představení. Vytiskneme si to a do knížky lepíme, na což nám spousta lidí říká, že ničíme knihy, ale to jsme dělali i předtím, když jsme v nich škrtali. V počítači je to mnohem lepší, protože si můžeme scény přehazovat a dávat dohromady, což při škrtání do knížek nešlo, to jsme museli dělat chronologicky.

Tužky nahradila myš.

Třeba knihu Stopařův průvodce po galaxii, kde jsou miniaturní písmenka a těžko čitelná, jsme seškrtali ručně, to bylo náročné. Ale už jsme si udělali její elektronickou verzi. Hrajeme ji na hvězdárně: oslovilo nás brněnské planetárium, Stopařova průvodce tam děláme pod obrovskou kopulí a oni přidali pár efektů, hvězdná obloha, východ dvojhvězdy, což dodává představení další rozměr. Lidé jsou vlastně ve vesmíru. Trochu jsme doufali, že nás osloví i další hvězdárny, ale zatím se to nestalo.

S jakou představou jste do Listování šel? Dalo se tušit, že vás bude jednou živit pomalu lépe než divadlo?

Pro mě to bylo absolutně nemyslitelné, ale vzhledem k tomu, že Lukáš vidí někam, kam já ne... Třeba když požádal o grant ministerstvo kultury, tak já mu říkal: co blbneš, nic nám nedají, děláme si to pro zábavu, pro radost. Ale on nebyl líný, vyplnil grantové přihlášky, což prý není vůbec jednoduché, dostali jsme granty, začalo se to rozšiřovat a nabylo těchto rozměrů. Lukáš je vizionář.

Bylo pro vás nejsilnější setkání se C. D. Paynem, jehož knihu Mládí v hajzlu jste měl rád?

To bylo super, nikdy by mě nenapadlo, že bych se s ním setkal. Ale stejně zajímavý byl Miloš Kratochvíl, jezdili jsme s jeho knihou Pachatelé dobrých skutků. Neuvěřitelný šoumen, moc příjemný a vtipný člověk, hodně se zapojil, měl úžasné diskuse. Taky Iva Procházková, Markéta Baňková... Listování je v tomhle úžasné, vidět Fulghuma a bavit se s ním... V červnu bychom s ním měli jet na třetí turné, které vyvrcholí na Colours of Ostrava. Vydá novou knihu a chce s námi zase jezdit. Velmi příjemný byl i Stephen Clark. A Lukáš se hodně zkamarádil s Tomášem Sedláčkem.

Přečetl jste nějakou knihu z Listování víckrát, nepovinně?

To ne. To už má člověk tak strašně zažité... Ale u Stopařova průvodce po galaxii jsem si říkal, že si to znovu přečtu celé, všech pět dílů.

Jste asi stále na cestách. Kolik toho ročně najezdíte?

Za minulý rok jsem s Listováním najezdil nějakých 45 000 kilometrů. Naštěstí mě řízení baví, jsem rád, když můžu jet klidně do Ostravy, mám dobré, poměrně nové auto. A ani mi nevadí, když jezdím sám, nemusím si s nikým povídat. Samozřejmě, když vezu Tomáše (Drápelu – pozn. red.), ten mi pořád něco valí do hlavy (úsměv). Když přijedeme, tak moc času nemáme, většinou tak půlhodinky, dáme si kafe a rovnou hrajeme. Jsem rád, když je odpoledne volno, můžu si zajít na oběd a projít se, ale to se stane málokdy.

Jste, jak říká Lukáš Hejlík, obchodní cestující s herectvím?

Je to tak. Teď s sebou ještě vozíme knížky na prodej, jsme opravdu takoví obchodní cestující.

Kdy jste naposledy listoval nějakou knihou jen tak?

Jako pročítat si ji? Snažím se, Lukáš mi říká: „Jak můžeš číst knížku bez toho, aniž bys přemýšlel, že bude do Listování, to nečti, to nemá cenu!" Snažím se číst, abych vůbec nemyslel na to, jak bych ji seškrtal, teď třeba Analfabetku od Jonassona, který napsal Stoletého staříka. Tu si chci přečíst jenom tak, ze záliby.

Teď jste na turné se 100. knihou v Listování. Byla to těžká volba, najít tu pravou?

Lukáš to řešil hodně, už když jsme byli u 75. knížky. Přesně si pamatuju kdy, byla to moje jediná cesta s Listováním do ciziny. Jeli jsme do Anglie, v Londýně a Sheffieldu jsme četli Hakla české komunitě, v Londýně super představení. Tam Lukáš četl tuhle knížku a říkal: to by mohla být dobrá 100. kniha. Nakonec u ní vydržel.

A je dobrá?

Je to sranda. I Listování je postavené na tom, že se nesnažíme nikomu nic sdělovat, jde jenom o to, aby se lidé pobavili a my taky.

Autor: Václav Koblenc