Podle zákona státu jednal odsouzený Désiré Johnson podle práva, když se dovolával článku 47 zákona o výkonu trestu, který mu povoloval vykouřit si před popravou poslední cigaretu. Proti tomu ředitel vězeňského ústavu pan Quam Lao Ching jednal přesně podle odstavce 176b interního řádu, když mu zakázal si tu cigaretu zapálit.
-   Pane Johnsone, víte, že to není možné. Jakmile se objeví sebemenší stopa kouře, začne všude řvát alarm. Když už nemyslíte na své zdraví, mějte ohled aspoň na zdraví dozorců.
Klidný vysoký černoch s přivandrovaleckými copánky tvrdil, že v uličce blízko svého bydliště neubodal a neokradl třiačtyřicetiletého policistu."Byl to velký rasistický hajzl. Kdybych někoho chtěl oddělat, určitě bych si vybral někoho jako on! A nechtějte po mně, abych oplakával chlápka, který děcka šikanoval, místo aby jim pomáhal. Já jsem v životě žádnému dítěti neublížil!"
Bylo 8.50 - injekce byly stanoveny na 9 hodin přesně. Désiré Johnson se obrátil ke své advokátce Maren Patakiové.
-   Tak budu si moct dát to žváro?
-   Nesmysl! Prezident odsouzenému neudělil milost. Po právní stránce je tento člověk už mrtvý! Mám tady rodinu, čekají trpělivě vedle v salonku: rodiče, manželka, děti. Zdrcená rodina, která už deset let čeká na smrtelnou křeč tohoto ničemy, aby mohla začít držet smutek!
Právnímu názoru Maren Patakiové sice chyběla přesvědčivost, její obhajoba nebyla pro záchranu odsouzeného nic platná, ale právě vstoupila do soudních análů, a to díky legislativní mezeře, kterou odhalil její klient.
-   To musí rozhodnout Nejvyšší soud.
A tak Désiré Johnson následoval dozorce do chodby zpět do cely a vraceje se do života brblal, jako kdyby všichni ostatní dělali všechno možné, jen aby mu komplikovali život:
-   Snad jsem toho tolik nechtěl.