Domníval se, že ženy s mohutnějším poprsím musejí víc vypínat hruď, a jejich chůze je proto ženštější. A právě půvab jejich siluet, udržující jemnou rovnováhu, ho okouzloval, někdy dokonce vzrušoval. Třeba Ava Gardnerová v Bosonohé komtesenebo žena králíka Rogera v animované Falešné hře s králíkem Rogerem. A mnohé jiné. Pohled na ně ho blažil a rozpaloval. Před bujným poprsím stanul vždy v němém úžasu. Cítil k němu takřka nábožnou úctu.
Ostatně na této planetě není jediný muž, který by se při pohledu na velká prsa nestal znovu malým chlapcem.
Všichni by kvůli nim položili život.
Arthur Dreyfuss, který je ještě nikdy neměl takříkajíc v ruce, si zálibně prohlížel různé variace na toto téma v několika starých ohmataných číslech časopisu Moderní muž, která objevil u Pépého. A také na internetu.
Vlastně tu byla prsa paní Rigautmalolepszyové, která vídával, jakmile začala přetékat z jejích jarních halenek: dva zářivé, chvějící se melounky, tak zřetelné, že na nich mohl rozeznat vystupující bledě zelené potůčky; rozbouřené, když náhle zrychlila krok, aby chytila autobus, který zastavoval jen dvakrát denně na Grande Rue (malá ulička, v níž 1. září 1944 padl při osvobozování města jistý Skot jménem Haywood), nebo když ji její odporný zrzavý čokl divoce táhl k nějakému odpadku.
Záliba k těmto plodům života vedla Arthura Dreyfusse k tomu, že se v deváté třídě rozhodl dát přednost jisté více než protivné Nadège Lepetitové, kterou příroda obdařila velikostí 85C, před okouzlující Joëlle Ringuetovou, plochou jako prkno s hrudí 80A.
Nebyl to zdařilý výběr. Protivka své poloviční melouny žárlivě střežila a žádnému mlsnému kocourovi nedovolila, aby se k nim přiblížil. Fešná zelinářka, vědoma si svých předností, chtěla být ve svých třinácti letech přesvědčována, že ji ctitelé milují pro ni samu, a stejně starý Arthur Dreyfuss ještě příliš dokonale neovládal umění lichotek, klamných slovíček a veršotepectví. Nečetl Rimbauda ani si dobře nepamatoval sladkobolné texty písní Francise Cabrela nebo o něco staršího C. Jérôma (například: Ne, mě neopouštěj / Ne, ne, raději se mi odevzdej).
Když se potom dozvěděl, že jeho tehdejší kamarád Alain Roger se pralinek roztomilé Joëlle Ringuetové mohl dotknout nejdřív prsty, následně rty a nakonec si je mohl dát do úst, málem se z toho zbláznil a začal uvažovat, jestli nemá svůj postoj k ňadrům drasticky přehodnotit. Snížit požadavky.
V sedmnácti letech se s hrdým Alainem Rogerem vypravil do Albertu (třetího největšího města v departementu Somme), aby tam oslavil svoji první mzdu. Zaplatil si pouliční šlapku s živočišně se dmoucím dekoltem, aby s ní ztratil panictví a zažil očekávanou závrať. Jenže jeho netrpělivost okamžitě poctila jeho vlastní kalhoty. Utekl odtamtud, zničený, zkroušený studem, aniž měl příležitost pohladit, polaskat, ohmatat, zlíbat a na kousky rozcupovat její poklad barvy slonoviny, jak si tisíckrát předtím sliboval. A pak zemřít.
Zážitek z Albertu jeho mladický zápal poněkud zklidnil. Vrátil věci na své místo. Arthur Dreyfuss si přečetl dva sentimentální romány Američanky Karen Dennisové, kde se dozvěděl, že touhu může vzbudit třeba jen úsměv, vůně parfému nebo kratičký pohled. Na vlastní kůži to zažil o půl roku později v podniku Dédé la Frite, což byl bar, tabák, novinový stánek, sázková kancelář a rybářské potřeby v jednom, kam směřovali hlavně rybáři a jehož červený vývěsní štít s pivem značky Jupiler jim za nekonečných, ledových zimních nocí ukazoval cestu jako Polárka. Přitahoval také kuřáky, neboť zde zákon z roku 2006 neplatil.
V Dédé la Frite se stala docela obyčejná věc. Ve chvíli, kdy se ho nová servírka zeptala, co si dá k pití, pohlédl jí Arthur Dreyfuss do očí. Zdály se mu naprosto odzbrojující, měly šedou barvu deště. Líbil se mu její hlas, její úsměv, růžové dásně, bílé zuby, její vůně, všechny půvaby, které popisovala Karen Dennisová. Úplně se zapomněl podívat na její vnady a poprvé mu bylo jedno, jestli k ní byla příroda skoupá, nebo naopak štědrá. Jestli má na hrudi planinu, nebo kopečky.
Bylo to úplné zjevení. Předtím pro něj v životě existovala jen ňadra. Jedině ona tvořila ženský půvab.
Bylo to poprvé, co se zamiloval na první pohled. Byla to jeho první fibrilace síní - druh srdeční arytmie.
Jenže z toho nic nebylo. Nemá totiž smysl začít psát milostný příběh od konce, a kromě toho měla zmíněná servírka s očima barvy deště milého. Řidiče kamionu, který jezdil do Belgie a Holandska. Byl to hranatý pořízek s rukama jako mlátičky na obilí, podsaditý chlapík s vypracovanými bicepsy a na jednom z nich měl vytetováno jméno své zbožňované: Éloïsa. Byl to typický chlap-majitel, vlastník. Arthur Dreyfuss neuměl karate ani jiné čínské bojové nesmysly. Z tohoto umění znal jen rady slepého mistra ze seriálu Kung Fu(nezapomenutelného mistra Po) a divoký křik Pierra Richarda z Návratu velkého blondýna(režírovaného Yvesem Robertem). Raději tedy zapomněl na poezii Éloïsiny tváře, na vlhkou šeď jejích očí i růžovou barvu jejích dásní. Přestal chodit na ranní kávu a dokonce přestal kouřit, jen aby unikl riziku, že žárlivému řidiči zkříží cestu.
Jak tedy vyplývá z první kapitoly, Arthur Dreyfuss, přestože to byl hezký dvacetiletý mladík - Éloïsa ho přirovnala k Ryanu Goslingovi, ale hezčímu -, žil kvůli ramenatému, podezíravému řidiči, dále kvůli tomu, že bydlel v malé obci Long, která čítá 687 obyvatel nazývaných Longovičtí a nachází se v departementu Somme (a pyšní se zámkem z osmnáctého století, kostelem dokonce se zvonicí [!] a s varhanami od Aristida Cavaillé-Colla, tradičními ohni o svatojánské noci a blaty ekologicky obhospodařovanými pomocí několika dovezených camargských koní), a v neposlední řadě i kvůli svému zaměstnání v autoopravně, odkud si odnášel věčně černé prsty a ruce od oleje, v malém domku na samotě, na výpadovce z vesnice, v ústraní silnice první třídy D32 vedoucí do Ailly-le-Haut-Clocher, úplně sám.
Pro ty, kdo neznají Ryana Goslinga: je to kanadský herec, narozený 12. listopadu 1980, jemuž přinesl celosvětovou slávu film Driverežiséra Nicolase Windinga Refna v roce 2011, tedy rok poté, co se stal tento příběh.
Ale co na tom záleží?
Toho dne, kdy začíná naše vyprávění, někdo zaklepal u Arthura Dreyfusse na dveře.
Právě se díval na seriál Rodina Sopránů(třetí řada, sedmý díl: "Strýček Junior si nechává operovat karcinom žaludku"). Nadskočil. Zavolal: "Kdo je?" Klepání se ozvalo znovu. Tak šel otevřít. A nemohl uvěřit vlastním očím.
Před ním stála Scarlett Johanssonová.