Rozhovor probíhal hned druhý den autorovy návštěvy, a to v kavárně luxusního secesního hotelu v centru Prahy. Volba místa setkání nebyla náhodná, pro podobná místa má prý autor slabost. Tento satirik, jenž si ve svých románech rád dobírá současnou společnost, napsal dvě desítky románů, z nichž již sedm bylo přeloženo do češtiny a osmý vyjde v příštím roce.

Kolikrát jste již zavítal do Prahy?

Celkem třikrát. Poprvé před několika lety jakožto spisovatel, abych na knižním veletrhu představil své knihy vydané v nakladatelství Atlantis. Konalo se to v té krásné velké secesní budově z 19. století, která o něco později částečně vyhořela. Tam jsem se setkal se spoustou novinářů z literárních rubrik a bylo to velmi příjemné. A krátce poté jsem sem zavítal znovu. Dělám totiž také hudební pořady ve francouzském rozhlase, a tak jsem přijel s Radio France a během tří dnů jsme vysílali přímo z Prahy. To bylo zhruba před šesti sedmi lety. Od té doby jsem tu nebyl.

Váš hudební pořad byl o české hudbě?

Ve svém pořadu se zabývám hodně šansonem, operetou a tak podobně, takže jsem udělal jeden díl o lehčích žánrech v české hudbě. Zazněly tam písně od Voskovce a Wericha, řada operet. Celý program se skládal z české hudby, která není ve Francii vůbec známá.

Zajímáte se o českou kulturu?

Vím toho o české kultuře jen velmi málo. Jsme blízcí přátelé s Milanem Kunderou. Přes něho a jeho ženu Věru mám přece jen nějakou vazbu k české kultuře a často se o této zemi, jejích spisovatelích a umělcích bavíme. A Praha se mi opravdu líbí. Rád objevuji Prahu 19. a počátku 20. století, se styly jako secese, art deco, tu moderní metropoli, jež je jistou obdobou Paříže. Je mi mnohem bližší než středověká Praha, a navíc je to část méně turistická. Stará středověká Praha mi byla inspirací k románu, který vyjde příští rok v nakladatelství Atlantis, jmenuje se Šťastné město (La cité heureuse) a popisuje, jak se město promění v jakýsi disneyovský park. Když jsem knihu psal, myslel jsem opravdu na Prahu, na místa, jako je Karlův most. Praha se také stala takovým velkým tržištěm pro turisty. V mém románu jsou navíc všichni místní obyvatelé zaměstnanci cestovní kanceláře a jsou placeni za to, že se městem procházejí ve středověkých kostýmech. Dělají kompars v kulisách města. Město se sice stalo zábavním parkem, ale zároveň je pořád skutečné. Právě pro tohle spojení se mi stará Praha stala inspirací. Zbytek Prahy je jiný, a proto se mi tak líbí.

Vaše knihy vycházejí v brněnském nakladatelství Atlantis. Je tomu tak díky Milanu Kunderovi?

Vůbec první překlad mé knihy byl do češtiny a vyšel díky doporučení Milana Kundery. Nakladatelství Atlantis mělo pak zájem i o další mé romány a Česká republika je tak zemí, kde mi vyšlo nejvíc překladů, celkem sedm. To je úžasné, a všechno to začalo díky Milanu Kunderovi. Navíc ten první přeložený román (Totální výprodej) neměl ve Francii velký úspěch, byl spíš kritizován. Vysmíval jsem se v něm totiž francouzské společnosti, což tehdy mnoho autorů nedělalo. Francie tak opakovaně odmítla překlad podpořit, ale Kunderovi se kniha líbila a díky jeho doporučení se tenkrát český nakladatel k vydání rozhoupal.

Do Prahy jste se přijel účastnit scénického čtení románu Holčička a cigareta v rámci LiStOVáNí Lukáše Hejlíka. Jak se vám představení líbilo? Poznával jste jednotlivé úryvky románu?

Byl jsem nadšený. Opravdu mi jen málokdy udělá nějaká prezentace mého románu takovou radost. Ze začátku jsem váhal, jestli sem pojedu, dával jsem si s odpovědí na čas. Nakonec jsem tedy souhlasil, že budu přítomen na představeních a následných debatách a autogramiádách. Na přípravě představení jsem se nijak nepodílel. Ve čtvrtek jsem přijel a hned se jelo do Rakovníka na premiéru a pak do Prahy na druhé představení. Je to neuvěřitelně živé představení, mísí se v něm četba a divadlo. Lukáš Hejlík i jeho kolegyně Petra skvěle hrají a při tom se stále drží textu. Sice nerozumím ani slovo česky, ale měl jsem pocit, že se přede mnou příběh románu odvíjí. Zaznělo všech deset kapitol, předěly byly umístěné tam, kde bylo třeba, aby se nenarušil příběh. Navíc i publikum se projevovalo velmi vřele, lidé se hodně smáli, a to mi dělá největší radost, když se diváci smějí. Opravdu jsem moc rád, že jsem sem jel. Je to pro mě něco úplně nového, stal se ze mě velký fanoušek LiStOVáNí. Přestože hlavní postava toho románu je muž a kniha je dost kritická vůči dětem a trochu i vůči ženám, dopadlo to dobře, i když mezi diváky byla spousta žen: přišlo jim to vtipné. V Rakovníku byly dokonce i děti a těm se to také líbilo.

Autor článku: Iveta Picková, celý článek zde