(i když mám podezření, že vstup do všech oblastí dostane jen člověk, který vlastně ani tento průkaz nepotřebuje).

Ne, cestoval jsem po České republice s divadelní skupinou, která převedla do jevištní podoby moji poslední Faktor Merde. Zorganizovali 15 představení v mnoha městech, ujeli se mnou 2800 km za deset dní rychlou jízdou v malé dodávce po střední Evropě.

Padesáti minutová hra, třiceti minutová diskuse s autorem (tedy se mnou) na pódiu, s následným podepisováním knih. Byla to zábava a prodalo se tolik knih jako nikdy předtím na žádném mém jiném podepisování, které jsem kdy udělal, což mě dovedlo k otázce, proč ještě nikdo další neuspořádal podobné knižní tour. Jako francouzský obyvatel jsem si i sám odpověděl, a samozřejmě má odpověď byla prostá: protože to ještě nikoho dalšího nenapadlo.

Skupina, která stojí za tímto projektem, si říká LiStOVáNí, což v češtině znamená něco jako listování stránkami knihy. A to také herci dělají. Mají upravený text vložený do knihy. Je to vlastně scénické čtení, střídavě čtené a hrané dialogy. Dává to knize život a zároveň naznačuje, co vlastně text jako takový obsahuje. V mém případě byl hrdina knihy Paul West hrán samotným organizátorem celého projektu LiStOVáNí hercem Lukášem Hejlíkem. Lukáš je hvězdou jedné české soap opery. Dvakrát týdně je z něj na jedné televizní stanici v České republice sexy doktor. Něco jako mladší George Clooney. A u toho můžete zahlídnout, jak vybírá knihy na svá představení, při jejich úpravě, na zkoušce s ostatními herci, na cestách ve své mini dodávce po vystoupeních po České republice, kdy hraje v knihovnách, školách, vesnických kulturácích, ale i v kamenných divadlech.

Pokud není příliš unavený, sám i řídí, přenáší krabice s knihami ke stolu k podepisování a na místo konání přijíždí brzy, aby se ujistil, že osvětlení a zvuková aparatura jsou nachystané a na svém místě. Nedokážu si představit, že by tohle všechno jiná americká, britská nebo francouzská televizní hvězda dělala - ta by byla totiž příliš zaneprázdněná sledováním repríz svých pořadů nebo telefonováním se svým agentem na téma, proč ho ještě Spielberg nepozval na konkurz.

Ale tohle je Česká republika, která si ještě stále pamatuje jak byla před více než 20 lety zpátky kniha nebezpečnou věcí. Buď to totiž byla povolená literatura, což vzbuzovalo podezření nebo byla naopak zakázaná a žádné divadlo by si netrouflo ji zpracovat do divadelní hry. Dokonce i teď, když tam tak stojíte na pódiu, odpovídáte na otázky a vtipkujete proti vládě, cítíte, jak si lidé váží toho pocitu svobody, že můžou říkat co chtějí a kdy chtějí. A LiStOVáNí jim k uchování tohoto nadšení pomáhá.

Nejvíc se lidé smáli, když jsem vtipkoval o jejich prezidentovi, který se při natáčení začal potácet a mumlat - "virus" byla ta oficiální verze - během slavnostního veřejného vystoupení. V mnoha městech, kam jsme zavítali, se mě lidé ptali, jestli bych napsal knihu o jejich zemi. Na to jsem vždycky odpověděl, že na to znám Českou republiku velmi málo - přece jen, čekal jsem 10 let a naučil se nejprve mluvit plynně francouzsky, než jsem přiložil pero na papír a začal psát o Francii. Čeho jsem si za těch pár dní v Česku všimnul, a lidem to také řekl, že dělají jednu zásadní chybu. Dávají svým politikům alkohol PŘED slavnostním aktem. Ve Francii počkají a dají jim ho až PO. To vždycky vyvolalo salvu smíchu. Ano, teď už mohou vtipkovat o svých vládních představitelích.

Možná to teď bude znít povýšeně, nicméně není to záměr. Pro autora není nic lepšího, než zažít událost, kdy cítíte, že lidé naprosto milují vaše slova a tu svobodu je volně používat přesně, jak si přejete. My tady na západě jsme v tomto, myslím, tak trochu lhostejní. Ano, jsem rád, když mohu na britských knižních veletrzích a veřejných čteních vystoupit, přečíst úryvek z knihy a odpovídat na otázky - vidíte hned, co funguje a co ne, dostanete od čtenářů zpětnou vazbu, zjistíte, na co se ve vašem dalším románu těší.

Je to příjemná změna proti tomu jen sedět a psát, což tedy právě teď dělám. Naopak francouzské akce jsou právě hodně o sezení za stolem a peru. Vydavatelé a majitelé knihkupectví mají zřejmě pocit, že spisovatelé nechtějí mít nic společného s něčím, co nemá co do činění s psaním. Takže tam sedíte, hrajete si s propiskou a doufáte, že se někdo rozhodne přijít a nechá si od vás podepsat knihu. Dokáže to být pro vaši duši opravdu zničující. Můžete se pak cítit jako promáčknutá plechovka fazolí na polici v supermarketu. A sedět tam v tichosti jaksi popírá význam slov. Kniha a autor jsou pak pouhé objekty.

Dobrá, blog, video na youtube nebo pár rozhovorů dokáže možná prodat víc knih než měsíc cestování po malých divadlech. Ale o to tu nejde. S LiStOVáNím dostane publikum show, možnost potkat se s autorem (a televizním doktorem) a nechat si jednu či dvě knihy podepsat. Je to skutečná událost, která podtrhuje tu zábavu vyprávění příběhu, je to také důkaz, že i spisovatel je skutečný člověk a ne pixel s vydavatelskou smlouvou. Ba co víc, to celé je vlastně výhodný obchod - prodej vstupenek plus prodejní marže na knihách znamenají, že i herci mohou být placení jednotnou sazbou a všichni na tour mají co jíst (a, tohle mohu potvrdit, ochutnat místní nápoje).

No prostě, navrhuji vydavatelům nakopnout knižní veletrhy do pozadí a udělat LiStOVáNí. Jediné, co pro to musí udělat, je najít herce ze soap opery, který zároveň i čte knihy. Hmm...

* Goncourtova cena - nejvýznamnější francouzská literární cena