Listování podruhé
- komentář paní učitelky
„Kluci se dělí na dva typy: ty, co už to dělali, a ty, co ještě ne. První typ se pak dále dělí na ty, co mluví pravdu, a ty, co kecaj..." Tak nějak podobně začínalo představení na námět knihy M. Oliviera Život k sežrání a mně už hlavou běželo,
že tohle jsem asi trochu přepískla, když jsem představení doporučila už pro 5. a 6. ročník... Knihu jsem sama kdysi četla a utkvěla mi hlavně osvětová pointa příběhu zamilovaného tlouštíka Bena: o lásku je třeba bojovat a pomoc leckdy přichází i z míst, kam obvykle jen naplivete...Boj s kily navíc, boj se slabou vůlí a sebeobelháváním, mile a vtipně podaný příběh v nedlouhém textu – to je trochu málo jako reklama na knihu, kterou stojí za to si přečíst. Když ale na scénu coby obtloustlý Ben, mířící právě na preventivní lékařskou prohlídku, vběhne Alan Novotný jen v trenýrkách, stoupne si na váhu a žasne svým osobitým způsobem nad svými (Benovými) 90ti kilogramy, uvažujete, jestli je roztomilejší Alan, nebo Bugs Bunny na zmíněných trenkách. Oči 130ti žáků a pedagogického dozoru míří jedním směrem (a není to číselník na pomyslné váze!) a všichni se těšíme, co bude dál (jen já se trochu bojím – jsou tady i páťáci!). Nezklamou ani další scény a herci si nakonec vyslechnou zasloužený potlesk. Nejvíce tleskají páť&aacu te;ci! Samozřejmě...Třídní učitelky později promění vyznění „kontroverzních pasáží" v „současně vyjádřená životní moudra" a vše je, jak má být. Děkujeme za prima zážitek!