Lupiči ponožek v brněnské Redutě
Dříve jsem se těšila na to, až můj syn povyroste a budeme spolu chodit do divadel, na výstavy a číst spoustu krásných knížek. Ta doba teď pomalu nastává a nejen já si ji začínám užívat.
7. dubna jsme se vydali na naše první představení z projektu Listování. Našla se i jedna odvážná kamarádka, kterou neodradilo slovní spojení „scénické čtení" a která se k nám se svými dvěma dětmi připojila. Odvaha se vyplatila – z divadla Reduta odcházely spokojené jak maminky, tak jejich dítky.
Teď už všichni víme, proč máme doma čas od času nějakou tu osamocenou ponožku – můžou za to lichožrouti. Můj syn by sice namítl, že u nás doma žije přece pes, kterého se lichožrouti bojí, a že tedy příčinou ztrácení ponožek bude asi maminčina nepořádnost, ale já raději věřím verzi Pavla Šruta. A to nejen proto, že ji tak mile zpracoval do knížky s názvem Lichožrouti.
Básník, překladatel a autor nonsensové poezie pro děti už v naší knihovně své místo dávno měl. Především jeho pohádku Vašnosta všech vašnostů ze souboru Kočičí král, který vznikl na motivy anglických, irských, skotských a velšských pohádek, si čas od času rádi přečteme. Děti, nejen předškolního věku, milují nonsens. Texty Pavla Šruta, Emanuela Frynty a dalších autorů tohoto žánru jsou jim blízké. Ilustrace Markéty Prachatické v knize Kočičí král mají svou výraznou kresebností mnoho společného se stylem Galiny Miklínové, která výtvarně ztvárnila Lichožrouty.
Ale ještě nebyla řeč o samotném představení! Takže rychle k věci a hezky po pořádku. Počet herců: 3, počet rolí: mnoho – s převtělováním z role do role neměli nejmenší problém. Kostýmy prosté, zato velmi tvárné, stejně tak scéna. Několik jednoduchých, zato nápaditých rekvizit (ocenila bych zejména variaci na igelitovou tašku jednoho známého supermarketu a proměnu dálkového ovládání hudby v amulet).
Co se týče výběru hudebního doprovodu, na odrhovačku „I like to move it move it" mě už nikdo neutáhne, ale děti ten song zbožňují. S tím souvisejí i krátká taneční vystoupení herců – zde bych pochválila především výkon Věry Hollé, která zároveň zazářila v roli záporáka Kudly Dederona. Jejímu kolegovi Tomáši Drápelovi bych doporučila zapracovat trochu na břichu, aby jeho vizáž více odpovídala roli vyžilého Tulamora Seniora (prospěla by např. dlouhodobá pivní kúra). Všichni přece víme, jaké proměny jsou ochotni podstoupit pro své role oscaroví herci a Tomáš Drápela je se svým herectvím klidně strčí do kapsy, jen to bříško ještě vylepšit...
Bylo by nespravedlivé nepochválit také hlavního průvodce představením Pavla Oubrama, který si zahrál klaďase, miláčka, trochu bambulu, ale nakonec duchapřítomného lichožrouta Hihlíka. Pro děti jistě sympatická postava hodná ztotožnění, navíc zahraná s citem.
Proč nebylo hlediště plně obsazeno, tomu opravdu nerozumím. Že by se více rodičů brněnských dětí zaleklo výše zmíněného slovního spojení „scénické čtení" ? Možná by se pro komorní představení o knížce hodil i menší prostor, než je právě divadlo Reduta.
Co dodat? Po představení se nadšeně tleskalo, šlo se ještě na zmrzlinu a cesta na zastávku trolejbusu vedla kolem knihkupectví. Koupili jsme Lichožrouty a cestou domů si prohlíželi nádherné kresby Galiny Miklínové a smáli se ubývající červené ponožce na konci každé dvojstrany. Večer před usnutím ještě pár kapitolek z nové knížky a to už je opravdu konec. Děkujeme Listování, Pavlu Šrutovi, Galině Miklínové a ostatním zúčastněným.
učitelka Jana Jirsová, školní blog zde