Vytušil jsem, že to není „jen" jeden z řady výborných herců, které naše umělecké školy s velkým zdarem už řadu desetiletí vychovávají, ale je v něm ještě „něco navíc".
Tehdy jsem ovšem nevěděl, že už má rozjetý vlastní autorský projekt Listování. A protože do Šumperka to nemám tak daleko, jednoho dne jsem se tam rozjel, abych jeden z dílů spatřil na vlastní oči.
Říká se, že očekávání je krásnější než splnění. V tomto případě tomu však bylo přesně naopak! Lukáš Hejlík tam v rámci „pouhého" inscenovaného čtení předvedl takový herecký koncert, jaký jsem naposled viděl snad jen ve filmech s Vlastou Burianem či Ch. Chaplinem. V některých momentech mi připomněl i legendárního Leonida Jengibarova, jehož jsem měl tu čest před mnoha desetiletími také na vlastní oči spatřit. Jeho herečtí kolegové (Pavel Oubram a Věra Hollá) se velmi snažili, byli opravdu dobří a on se kolegiálně snažil, aby vynikli. Postačilo však, aby udělal grimasu či nějaký zdánlivě prostý pohyb on a obecenstvo užaslo a oněmělo. A vzápětí se nadšeně roztleskalo.
To však zdaleka nebylo všechno. Myšlenky, které si z inscenovaných literárních děl vybírá jsou prostě ohromující, dotýkající se samé podstaty smyslu života. On je přitom nijak nevypichuje, nezdůrazňuje, ponechává plně na divákovi, aby je „vyhmátl". Obávám, že v tom je i trochu kámen úrazu, protože ne všichni diváci jsou tak mimořádně inteligentní a tak sečtělí jako on a ne zcela a úplně vše chápou. Pokud však budou pravidelně na jeho představení chodit, pak pochopí!
Nemohl jsem si při sledování jeho vynikající práce, jeho poslání, které pochopil a začal realizovat už ve velmi mladém věku, v pouhých dvou třetinách Kristových let, nevzpomenout na pátera Matouše Vrbu a principála Václava Tháma z Jiráskova F. L. Věka. On obě tyto osobnosti jedinečně slučuje a fascinujícícm způsobem jejich přínos dotahuje od národního obrození jednoho malého (ale skvělého!) národa až po skutečné obrození celého lidstva.
Lukáš mě překvapil i jinak. Svojí osobní skromností a cudností. I hodně obhroublé výrazy v jeho ústech tak vůbec neznějí, neboť je naprosto zřejmé, že je použil nikoli prvoplánově , ale plně v zájmu vyznění představení.
Zažil jsem před desetiletími ve Viole v Praze čtení nádherných textů nejpřednějšími našimi interprety. Bylo to úžasné, ale bylo to „pouhé" čtení. Lukáš je nanejvýš vhodným, nenásilným způsobem doplňuje svým hereckým uměním. Nedovedu si vůbec představit žádného jiného našeho herce (a že jsme jich měli a máme řadu vynikajících), který by to dokázal tak dobře jako on. Proto se také obávám, že by nebylo možné (jak sám takovou myšlenku vyslovil), že by ty texty mohly žít na jevišti i bez něho.
Ne že by nebyly dostatečně nosné, to jsou, ale on jim vdechuje život a přidává kus sebe, svých zkušeností, své invence, ale především – své lidskosti!
Navrhl jsem Lukášovi, aby zvážil, zda takto nepřevést na jeviště některý z biblických textů. Pravda, byla zfilmována řada biblických příběhů způsobem skutečně jedinečným. Ale pořád mi tam chybí to podstatné: jak Ježíš podal velmi jednoduchý návod ke opravdu plnohodnotnému, potažmo šťastnému, ale i zdravému životu, jak je to asi nejvýstižněji obsaženo v jeho „Horském kázání".
Jsem přesvědčen, že právě Lukáš by to dokázal velmi věrohodně a mým snem je, aby takové dílo jednou předvedl v italštině v Římě stávajícímu papeži Františkovi. Neboť se zdá, že on je dvou tisících letech (spolu s Janem XXIII.) jedním z prvních církevních vrcholných hodnostářů, který pochopil, o co vlastně Ježíšovi šlo a snaží se i podle toho chovat.
Snad se dočkáme i toho, že bude jednou nejen rehabilitován, ale i svatořečen náš nejvýznamnější církevní reformátor Mistr Jan Hus, když k 600. výročí jeho upálení se to už zaručeně nestihne.
Život je jedinečný dar a žijeme v relativně nejpříznivější možné době.
Vždyť už v naší národní hymně se praví mj.: „ ... zemský ráj to napohled".
Pan Hejlík velmi přispívá k tomu, abychom si to i naplno uvědomili a také odstavili od moci ty, kteří to neustále kazí.

Ing. Josef Nejezchleba
Zábřeh