Publikoval ve výborech v řadě evropských zemí, novela O rodičích a dětech byla přeložena do polštiny, angličtiny a v těchto dnech vychází španělsky. Emil Hakl pracuje jako editor, žije v Praze.

O filmu

Nedávno byl uveden do kin film O rodičích a dětech, který režisér Vladimír Michálek natočil podle vaší knihy. Vy jste se podílel na scénáři. Probíhala pak z vaší strany spolupráce i na natáčení? Účastnil jste se ho?

Probíhala, protože se ještě během natáčení doplňovaly a měnily dialogy. Kromě toho jsem se sporadicky zúčastňoval v roli zevlouna, co občas stojí na kabelu, plete se, kde nemá apod. Fascinovala mě atmosféra natáčení – nikdo nikomu nic neříkal, nikdo se na ničem nedomlouval, a všichni přesně věděli, co mají dělat. Zvenku to vypadalo tak, že se dvacet lidí potilo od rána do večera několik dní po sobě v dvoupokojáku nacpaném technikou a lampami, vedro, prach, kouř se dal krájet, ale uvnitř bylo naprosté soustředění. Takové zvláštní peklíčko plné endorfinů.

Čím myslíte, že ta atmosféra byla daná? To je Vladimír Michálek tak charismatický člověk?

Nejspíš tím, že Vladimír Michálek staví na důkladné přípravě a v průběhu natáčení si pak může dovolit být v charismatickém klidu. A taky tím, že spolupracuje se stálým okruhem samostatně uvažujících profesionálů, kteří to mají v malíčku a nepotřebují znát víc než vstupní informace.

Kniha, podle níž vznikl scénář, je vystavěna jako rozhovor otce se synem. Jaké pak bylo vidět syna (Davida Novotného) a otce (Josefa Somra) na plátně? Nestalo se vám, že byste při tom nějakou tou průrvou zahlédl sám sebe?

Bylo to zvláštní, protože ten film chvílemi až neuvěřitelně odpovídal základní poloze těch našich vycházek s tatíkem. Protože jsem se ale předtím právě podílel na psaní scénáře, daleko častěji jsem si říkal: Tadys to nedotáh, tohle je křečovitý, tadys to posral... atd. Jinak myslím, že pan Somr podal výtečný výkon a že David Novotný možná mohl fungovat v trochu ostřejší poloze, že dialog těch dvou měl být konkrétnější a syrovější, empatičtější, živější. Chyba je na mé straně, měl jsem to nahlédnout už při psaní.

Byl to ale váš první scénář a převést tu látku do podoby, aby byla zfilmovatelná, mně osobně nepřišlo vůbec lehké... Mimochodem, dokážete si představit ještě nějakou jinou adaptaci vaší knihy?

Spíš si umím představit kompilaci několika povídek. Něco takového i v plánu je, ale v tuhle chvíli jde o hudbu mlhavé budoucnosti.

Hrál jste jako ochotník divadlo. Nedostal jste nabídku na nějakou roličku ve filmu O rodičích a dětech? Ptám se i z toho důvodu, že tam hraje epizodní postavu Ivan Landsmann, autor románu Pestré vrstvy.

Právě ta role muže na stromě mi byla nabídnuta, ale mně bylo nějak žinantní zjevovat se v bijáku natočeném podle své knihy, tak na ten strom nakonec vysadili Ivana Landsmanna a já zůstal v záloze jako alternativní figurant.

Mně by to přišlo vtipné, ostatně pro český film je to myslím už typické. Svěrákovci toho budiž příkladem...

Právě proto jsem se tomu raději vyhnul. Svěrákovci jsou, jak říkáte, dobrým příkladem. Nic proti sebezesměšnění, pokud je vědomou součástí plánu. Naopak. Ale když je ta směšnost nechtěná, je to zlé.

Ve svých knihách pracujete s životními podněty dost otevřeně, a nechce se vám přitom do hraní?

A tak já si u filmu už kdysi zaskotačil, třeba když Martin Hollý natáčel pro Německo seriál Zuřivý reportér (u nás to pak běželo sestříhané jako celovečerní film a nebyla to, pokud si vzpomínám, žádná sláva), dostal jsem roli mladého Franze Kafky. Zvětšili mi uši takovými plastovými nástavci, vymustrovali mě, učesali, a když mě pak Hana Hegerová v rámci pauzy při natáčení štípla do tváře a řekla (někomu jinému, ne mně): „Hezkej kluk, pravda?", zrudl jsem jako rak a jenom ty uši zůstaly bílé. Poté bylo ještě pár štěků, ale nestojí to za vyjmenovávání.