Skip to main content

Rozhovor s Jiřím Hájíčkem

 |  Rozhovory

Potřebuješ mít pro knihu vždycky nějaký reálný předobraz, nebo si většinou dokážeš všechno vyfabulovat?

Já nejsem typ autora, který by si sedl ke stolu a teď přemýšlel, o čem bude psát. Vždycky je to nějaká reálná inspirace zvnějšku, nějak se mě to téma dotýká, ale pak už jde psaní svou cestou...

...U Selskýho baroka je to asi vidět nejvíc, ale stejně tak Zloději zelených koní, novela o nelegálních hledačích vltavínů. Spousta kluků, kteří bydleli kolem nalezišť na Budějovicku, Trhosvinensku nebo Vodňansku, sbírala vltavíny, i já jsem zkoušel párkrát kopat s jednou partičkou, to mi bylo tak sedmnáct osmnáct. Pro mě to bylo takový klukovský dobrodružství, zdrhat před esenbákama nebo lesníkama, připadat si na chvíli jako zlatokop, ale někteří v tom jeli téměř „profesionálně“.
A já jsem si na ty časy po létech vzpomněl a vybavila se mi spousta historek, co jsem tehdy na téma vltavínů zaslechl, a pak jsem si vyfabuloval příběh a nabušil to do notebooku.

Ted‘ vychází tvoje novela Fotbalové deníky. Už podle názvu je jasné, že jde o úplně jiné téma.

Poté co vyšlo Baroko a dostalo literární cenu, jezdil jsem pořád na nějaká čtení a zvali mě na literární pořady a festivaly. Byly to desítky akcí, kdy jsem četl ty temné pasáže a diskutoval s lidmi o kolektivizaci. Ukázalo se, že jsem tím otevřel téma, které je ve společnosti pořád živé, ale nikdo se mu příliš nevěnuje. Ovšem upřímně řečeno, byl jsem z toho hodně unavený. Dostával jsem dopisy a e-maily od čtenářů, kteří mi psali, jak je to dobře, že o padesátých letech na venkově někdo napsal, a připojovali svoje životní příběhy z kolektivizace. Najednou jsem měl strach, že ode mě očekávají nějaké jasné slovo k historii. Ale to já neumím, tu dobu jsem neprožil a nejsem historik, pro mě byl důležitější příběh než podrobné historické souvislosti. Tak jsem si od toho chtěl odpočinout a řekl jsem si, že teď napíšu něco lehčího, svižný příběh z aktuální doby bez nějaké velké historie. Jako každej kluk jsem samozřejmě hrál fotbal, chodím na Střelecký ostrov fandit českobudějovickému Dynamu, sleduju v televizi sportovní kanály a docela těžce jsem prožíval, když český nároďák minulý rok v létě propadl na mistrovství světa. Ženy pro tohle moc pochopení nemají, tak se mi v tom promítlo střetávání mužského a ženského světa. Do toho pak přišel zážitek, že se mé ženě Nicole ozvala její mladší pětadvacetiletá sestra, o níž neměla ani páru, že existuje. Přišlo mi to jako perfektní roznětka pro nějaký příběh. Zároveň mě lákalo schéma road movie, tak jsem to prostě spojil dohromady.

Rodinné vztahy vůbec hrají velkou roli i v tvých předchozích knihách…

Rodinné vztahy jsou to nejdůležitější, protože se jim člověk nemůže vyhnout. Každý má rodiče, kteří nějak předurčí jeho budoucí život, a v mnoha rodinách existují komplikované a většinou nedořešené vztahy, které se vyjevují v podobě traumat, jež člověk neustále podvědomě řeší.  A přenáší si je mnohdy do svých dalších vztahů i do své nové rodiny.

Jaké ty si s sebou vláčíš trauma?

Já jsem naštěstí zažil hezké dětství ve fungující rodině, v té nejužší rodině jsme vycházeli dobře. Jsou ale rodiny, kde nezůstane kámen na kameni. Spousta napětí, animozit, které třeba při nějaké příležitosti vyhřeznou a lidi pak spolu několik let nemluví. Všude je toho plno, pak to řešíš s kamarádem u piva, v příbuzenstvu nebo s kolegy v práci.

No, zkusme trochu psychologizovat. Hrdinové tvých knih si jsou až překvapivě podobní a všichni vlastně řeší podobný problém: nacházejí se v situaci, kdy se jejich dosavadní život začíná hroutit.

Je pravda, že mě tento problém zajímá. Spousta lidí to má tak, že jedou v nějakých kolejích a nejsou schopní poodstoupit a podívat se na svůj život zvenčí, na svoje vztahy, rodinu, minulost. A přitom, když s nimi mluvíš a trochu je znáš, tak ti přijde úplně zjevné, že je tam nějaký problém. Musí ale přijít náraz zvenčí, aby si to uvědomili. Proto třeba Honza ve Fotbalových denících má dobrou práci, má přítelkyni, zajištěné živobytí, minulost, o níž má za to, že je definitivně vyřešená, když si myslí, že svého biologického otce vymazal z paměti. A pak se najednou ozve jeho do té doby neznámá sestra a celý dosavadní život se mu hroutí. A to je situace, která mě zajímá.

Letos v září si oslavil čtyřicítku.

No, a tak si představuju, jestli bych se třeba mohl živit psaním, jestli bych pro to mohl něco víc udělat: psát do novin, učit semináře tvůrčího psaní. Nebo dělat něco úplně jiného. Ale i když si zatím dokážu ohledně svého budoucího života představit cokoliv a pořád se cítím docela mladej, tak se už začínají ukazovat fyzické limity. Bolí mě záda, jak pořád dřepím u počítače, když odehraju dva sety tenisu, tak nevyjdu do schodů, protože mě bolí koleno, a totéž když jedu dýl než hodinu na kole. Ale psychicky si připadám pořád na dvacet. (smích)

Jak říkal Oscar Wilde, nejhorší není to, že stárneme, ale že zůstáváme mladí…

Nebo spíš platí, co říká pan Škvorecký: Ti, co můžou, tak to dělají, a ti, co nemůžou (nebo k tomu nemají odvahu, říkám já), tak o tom píšou.