Realita, nebo optický klam?

Nejen v novele Místnost, ale i v dalších textech se věnujete prostředí kanceláří, velkých úřadů a podobně. Máte s tímto prostředím nějakou osobní zkušenost?

Ne, to nemám. Ale mám za sebou spoustu let v Královském dramatickém divadle ve Stockholmu a můžu říct, že to není tak velký rozdíl. I tohle velké divadlo má své administrativní oddělení a všechny možné odbory, které se musejí koordinovat, pořádají se různá školení a tak podobně. Takže tuhle látku jsem měl a musel jsem ji jenom patřičně přetvořit.

Působí to, jako že vám tohle prostředí připadá nějakým způsobem zajímavé...

To je pravda. Možná to souvisí právě s tím, že jsem nikdy v kanceláři nepracoval, že je to něco jako můj tajný sen )). Je na tom něco fascinujícího: lidé si vytvoří – tak jako v Místnosti – úřad, který se jim stane vlastně takovým mikrokosmem, světem, který existuje sám pro sebe.

Hodně naléhavá je podle mě otázka, kterou Místnost nastoluje: jak vyjít s člověkem, který vidí realitu úplně jinak než my sami?

Kniha z velké části pojednává o něčem, s čím se často setkávám v běžném životě – jenom jsem to při psaní dohnal do většího extrému: chápu určitou věc určitým způsobem a potkám někoho, kdo ji vnímá úplně jinak a úplně se míjí s mým pojetím světa. Často si to uvědomuji, i když mluvím s někým ze svých nejbližších přátel. Můžeme mít na některé věci neuvěřitelně odlišné pohledy a docházet k naprosto protichůdným závěrům o tomtéž. To je trochu děsivé, potom se vlastně divím, že se vůbec v tolika věcech jakž takž shodneme.))

Jak vás vlastně napadlo psát o Místnosti, prostoru, který vnímá hlavní postava Björn.

Realita, nebo optický klam?

Při čekání na svůj výstup v jedné hře jsem pravidelně zůstával v zákulisí. Všiml jsem si přitom, že jedna stěna v místě, kde jsem vždycky seděl, svou délkou neodpovídá tomu, jak dlouhá je zeď na druhé straně. Zamýšlel jsem se nad tím a napadlo mě, že by v tom prostoru mohla být tajná místnost – jak se později ukázalo, skrývala se tam nepoužívaná kuřárna. V té chvíli jsem začal ten nápad rozvíjet.
Když jsem se do příběhu pustil, vycházel jsem z toho, že ta místnost skutečně existuje, ještě mě to nenapadlo zpochybňovat. Ale potom začali chodit Björnovi kolegové a nikdo z nich místnost neviděl, takže jsem si teprve začal říkat: existuje vlastně, nebo ne? )) Jasnou odpověď nemám, pro Björna existuje. Je to trochu jako ten obrázek, co nedávno koloval po Instagramu a Twitteru: pruhované šaty, o kterých je část lidí přesvědčena, že jsou zlato-bílé, a druhá část by dala ruku do ohně za to, že jsou modro-černé. Tatáž fotografie a po celém světě se lidé hádali, jakou má barvu. Já viděl černou a modrou, ale moje dcery zlatou a bílou. Něco jako optický klam. V mé knize je místnost, kterou někdo vidí a někdo ne. Měl bych asi dodat, že na začátku příběhu nikdy předem nevím, kam mě děj a postavy dovedou.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Nadále často hraji v divadle a teď přes den většinou natáčím. Ale když píšu, jsem docela disciplinovaný – vezmu děti do školy, potom jdu do své pracovny a píšu, dokud zase není čas je ze školy vyzvednout. Takže se to vlastně docela podobá práci v kanceláři. Mezi devátou a třetí pravidelně pracuju.

Na podzim v češtině vyjde další vaše kniha s názvem Faktura, můžete o ní už teď něco prozradit?

Tenhle příběh vypráví o jednom chlapíkovi, který je docela šťastný – na rozdíl od Björna. Spokojeně si žije docela obyčejný život, není zrovna bohatý, ale ani osamělý ani nic podobného. Najednou dostane fakturu za celkovou sumu svého štěstí. Ta faktura je hodně vysoká – několik milionů – a on ji začne zpochybňovat. Kniha vlastně pojednává o štěstí a o měřítkách, jak své štěstí hodnotíme.

© Marie Voslářová, iLiteratura.cz