Kniha Kluk z kostek vyšla česky už loni. Těšíš se na novou adaptaci a napadlo tě vůbec, že bude takto někdy zpracována?

KS: Jo, mám radost, že moje knížka může fungovat jako divadelní čtení. Studoval jsem divadlo a drama na univerzitě, takže o postavách a vyprávění příběhu mám tendenci přemýšlet divadelně. Nikdy mě však nenapadlo, že by taková interpretace mohla potkat Kluka z kostek. Musím přiznat, že když jsem začal psát román, neměl jsem ponětí, jak ho strukturovat, protože jsem do té doby psal jen jako novinář – a tak jsem vlastně použil hollywoodskou strukturu o třech dějstvích, která mi pomohla naplánovat knihu. A hrát Kluka z kostek před živým publikem to může být super vzrušující! V příběhu čteném nahlas je něco bezprostředního a intimního – je to velmi starodávný způsob, jak ho zažít. Takhle nějak kultura a divadlo začalo, ne?

Z knihy Kluk z kostek se stal bestseller. Bylo vydání a následný úspěch velkým mezníkem ve tvém životě?

KS: Opravdu byl. Před tím, než mě oslovilo britské nakladatelství Little Brown, jsem neměl v úmyslu napsat román. Četli můj článek, který jsem napsal pro Guardian - byl o mém autistickém synovi a jeho lásce ke hře Minecraft. V této jednoduché myšlence viděli potenciál na román. Můj redaktor Ed Wood, který má shodou okolností taky autistického syna, mi důvěřoval natolik, abych začal psát, a ve velké míře se zasloužil o to, aby kniha vůbec vznikla. Na začátku to bylo docela zvláštní - psal jsem postavy a situace, které byly volně založené na okamžicích z mého vlastního života -  bylo to najednou hrozně odlišné od žurnalistiky! Ale ten pocit, když jsem knihu dopsal a viděl ji na regálech, byl úžasný. Pořád jsem ale nikdy ještě nepotkal někoho, kdo by si ji čet třeba cestou do práce v autobuse, a v to pořád doufám!) 

Máš nějaké reakce od lidí, kteří knihu četli a našli se v ní?

KS: Ano, poměrně dost! Mám štěstí, že jsem byl požádán, abych hovořil na různých literárních sešlostech po celé Velké Británii a skoro pokaždé za mnou po skončení přijdou lidé a řeknou mi, že jim kniha pomohla porozumět autismu - často mají vnoučata nebo přátele, kteří jsou autisty a oni se snažili pochopit, co to vlastně znamená být autistou, takže to pro mě byla velká pocta jim s tím nějak pomoci - byť jen malým způsobem. Minulý rok jsem obdržel dopis od rodičů jednoho z mých přátel z univerzity - mají prý vnučku s poruchou autistického spektra a že skrz mou knihu se naučili, jak s ní mluvit a jak si s ní hrát. Nedokážete si představit, jak skvěle se mi to četlo. Moje kniha také lidem pomohla mít jiný pohled na video hry. Myslím si, že ‘nehráči’ úplně tak nechápou, že počítačové hry nejsou jenom o střílení, ale že mohou být i kreativní. Vím o hodně lidech, kteří po přečtení začali hrát Minecraft. Z čehož mám také radost. Dle mého mohou být hry i velmi pozitivní věcí.

Ovlivnil tvůj úspěch nějak i tvůj pracovní život?

KS: Trochu ano. Podepsal jsem smlouvu s vydavatelstvím Little Brown, čímž jsem se zavázal k tomu, vydat ještě další dva romány. A je to opravdu velmi intenzivní a náročný proces. Když jsem napsal Kluka z kostek a moji druhou knihu Days of Wonder, stále jsem ještě pracoval na plný úvazek jako novinář pro The Guardian. Bylo to fakt náročné a já to přestal zvládat. Proto jsem odstoupil z Guardianu jako editor her a pracuji tam už jen na poloviční úvazek. Rovnováha mezi pracovním a soukromým životem je velmi důležitá - mám pocit, že teď žijeme ve světě, ve kterém všichni musí být velmi zaneprázdněni. A já nemám pocit, že takto můžete být kreativní - potřebujete mít čistou hlavu, i když to znamená ležet celý den na pohovce a koukat v televizi na brak. Stejně důležité jsou i dlouhé procházky - prostě jednou za čas potřebujete od toho všeho na chvíli pryč. Takže teď si na to dělám víc času - na to “nedělat nic.”

Jaká je souvislost mezi knihami a počítačovými hrami v dnešní době? Dají se tyto dva světy vůbec spojovat?

KS: Myslím, že způsob, jakým obě média vyprávějí příběhy, je velmi odlišný. Ale skutečnost, že se videohry v dnešní době pokoušejí prozkoumat dospělácké příběhy - ty s autentickými postavami, se skutečnými problémy a emocemi -, nám říká, že vzniká nová forma kultury, a ta může v klidu existovat vedle románů. Existuje žánr videoher s názvem "interaktivní fikce", kde je důraz kladen spíš na vyprávění a mají velmi blízko ke knihám. Myslím, že stejný důraz je kladen na psané slovo a zkušenosti. Překvapuje mě, že jsme nesetkali s hlubším průzkumem možností interaktivity knih v digitální éře. Myslel jsem si, že uvidíme spoustu knih typu ”vyberte si vlastní dobrodružství" na zařízeních, jako je Kindle, kde si čtenáři mohou vybrat z několika různých cest, které povedou v příběhu. Možná se to někdy stane. Ale hry fungují jiným stylem, a to hlavně díky využívání pokročilé technologie. Tuším, že se dostaneme do bodu, kdy si hráči budou moct vytvořit vlastní příběhy a herní systémy na to budou správně reagovat.

Nedávno jsi vydal novou knihu, mohl bys ji našemu publiku blíže představit?

KS: Ano, nová kniha se jmenuje Days of Wonder a je to další rodinné drama. Ačkoli tentokrát jsou hlavní postavy otec samoživitel Tom a jeho dospívající dcera Hannah, která má velmi vážné onemocnění srdce. Mají velmi blízký vztah, který je hodně ovlivněn divadlem, které Tom řídí - divadlo je Hannin takový skoro druhý domov. Ale když divadlu hrozí zavření a Hannin zdravotní stav se zhoršuje, oba zažívají velká dramata. Je to opravdu takový příběh o příbězích - je to o tom, jak vyprávíme příběhy o našich životech a jak nám tyto příběhy pomáhají vyrovnat se s tím, když se věci pokazí. Zdá se, že i můj druhý román dostává dobré recenze, takže doufám, že se bude líbit i nadále! Tak třeba ho LiStOVáNí taky někdy bude hrát!)

Rozhovor s Keithem Stuartem vedl Jakub Pavlovský, @bookscalling