Na kuřimskou kauzu lidé už celkem zapomněli, proč jste ji chtěli znovu vzkřísit? Není to až příliš citlivé téma?

Nás vlastně naopak překvapuje, kolik lidí si to pořád do detailů pamatuje. Byla to podivná věc, půl roku se ta kauza hrnula ze všech médií, všechny to šokovalo, děsilo, ale zároveň to tak nějak nešlo přestat sledovat. Barbora Škrlová, dospělá žena, která se úspěšně vydává za dvanáctileté dítě – nejdřív v Čechách za holčičku Aničku, pak v Norsku za chlapce Adama. Do toho týrané děti, tajemná sekta, soudní monstrproces a podobné „mediální atrakce“. A pak, po vynesení rozsudků nad hlavními aktéry, najednou ticho – celé to skončilo a nikdo pořádně nevěděl, co ta kolektivní noční můra znamenala. Nikdo nikdy neodhalil, proč se to celé stalo. Když jsme před skoro sedmi lety s Vojtou Maškem začínali na knize pracovat, samozřejmě jsme nejdřív měli velké oči – chtěli jsme to rozlousknout, zjistit, co v pozadí té zamotané kauzy stálo. Ale pak jsme si na tom dost vylámali zuby. Najednou jsme si uvědomili, že se opravdu pohybujeme na tenkém ledě. A vylekali jsme se, jestli tím naším pátráním neotevíráme staré rány některých nevinných lidí. Nakonec jsme se rozhodli z příběhu pro nás očividné oběti vypustit. Začali jsme to vyprávět víc jako příběh „na motivy skutečných událostí“, to nám uvolnilo ruce a umožnilo citlivější přístup.

Na Svatou Barboru je od chvíle, kdy letos vyšla, slyšet vesměs jen sama chvála. Dokonce zaznělo, že jde o jeden z nejlepších českých grafických románů. Čím je tak výjimečný?

Možná je spíš na někom jiném, aby naši knihu hodnotil. Ale my věříme, že jsme pro ni jednoduše udělali maximum. S Vojtou jsme velmi dlouho pilovali scénář, Marek Pokorný na kresbě strávil roky neskutečné dřiny, několikrát kompletně změnil styl a překresloval celé kapitoly, než byl spokojený. A hlavně jsme skvěle fungovali jako tým, nejšťastnější období práce bylo, když jsme se scházeli všichni tři společně a vymýšleli všechny ty „záběry“. V tom má komiks blízko k filmu. Člověk musí hodně promýšlet prostor, perspektivu, kompozici.

Jeden z vás, spoluautorů Svaté Barbory, je scenárista, nabízí se proto i otázka, zda jste s nějakým filmovým či divadelním provedením počítali dopředu?

S Vojtou jsme vlastně scenáristi oba. Oba jsme vystudovali pražskou FAMU a k filmu máme blízko. Ale Vojta je v tomhle ohledu určitě mnohem zkušenější. A především je to taková šedá eminence českého komiksu, má za sebou spoustu skvělých knih, takže už dost přesně ví, jak ten žánr funguje. Já jsem zase přispěl zkušeností z literatury. Myslím, že se dobře doplňujeme. Už během práce na komiksu jsme si říkali, že ta látka je jak dělná na film nebo televizní seriál. Po vydání komiksu se nám velmi rychle ozvalo několik filmových produkcí, že by měli zájem komiks adaptovat. Tak se nám to dost rychle potvrdilo.

Jak to bylo s převedením na scénické čtení? Zapojili jste se do toho nějak aktivněji?

V tom jsme nechali volné ruce Lukášovi Hejlíkovi, který ten formát zná daleko lépe než my. Vymyslet scénické čtení z komiksu, který je z půlky postavený na obrázcích, musí být docela oříšek. Ale věříme, že si ho diváci užijí.

Jsou v komiksu i nějaké vtipné momenty? Půjde zřejmě totiž o jedno z nejvážnějších představení LiStOVáNí.

Propašovat tam humor bylo opravdu velmi náročné. Ten příběh je temný jako severská detektivka, ale nechtěli jsme ho zároveň podat jen jako sestup do černočerné tmy. Některé pasáže jsou vyprávěny s nadhledem, s odlehčením, a jistým – sice dost černým – ale pořád humorem.

Můžeme se na vás autory těšit v rámci říjnového turné?

Ano, pojedeme velkou část turné. Snažili jsme se potvrdit co nejvíce měst, jak jen nám to další povinnosti dovolily. Někde budeme oba s Vojtou Maškem, někde aspoň jeden z nás. Moc se na setkání se čtenáři a diváky těšíme!