Já to tak vidím. Znám rodiče na trojku i na pětku, znám učitelky na čtyřky... Jenže nám dospělým to nikdo na papír natvrdo nenapíše! Vezměte si příklad: Ne zrovna schopná učitelka, co by za své pedagogické výkony zasloužila čtyřku, dá klukovi na vysvědčení trojku, a ten pak ještě dostane doma pár facek od rodičů, kteří nejsou rodiči na jedničku ani náhodou, ale mermomocí chtějí, aby jejich syn nic jiného než jedničky nenosil.

No, řekněte mi o čem ta trojka je?!

Děti jsou často ze všech stran vystavené velkému tlaku, děsí se známek, kterým je přikládán přehnaně velký význam. Lítají v tom samy, často mají ze školy strach a vytváří se v nich blok, který jim stojí v cestě k poznávání, vzdělávání... Proto jsem napsal knížku Prázdniny blbce číslo 13. Abych se dětí zastal a pomohl těm rozumným zachraňovat svět. Měli bychom pochopit, že každý nemůže být Einsten. Ale všichni můžeme být slušní. A to přece stačí...

Kdo je tedy ve vaší knize tím blbcem číslo 13?

Nevím, jak vy, ale já když něco zvorám, tak si hned řeknu, že jsem blbec. Zrovna tak si to řekne v mé knížce i Tadeáš, když se mu to ve škole ke konci roku vysmekne, a rodinou očekávané dvojky se mu zaoblí na trojky. To je začátek. Brzy se ukáže, že by si totéž co Tadeáš měli říct o sobě i mnozí další.

Nebudí "blbec" v názvu vaší nové knihy rozpaky?

Od přísných učitelek a útlocitných rodičů za to možná propadnu nebo dostanu z milosti za čtyři. Věřte mi, že jsem snad půl roku váhal, jestli tam toho blbce dát. Probírali jsme to mockrát s paní redaktorkou Šavlíkovou, po přečtení ukázky na besedách jsem se radil s nejlepšími učitelkami, co znám, a všechny mi toho blbce schválily. Je fakt, že normální jedenáctiletý kluk o sobě neřekne: To jsem ale hloupý chlapec! - A taky mi pomohl Dostojevskij. Kdesi napsal, že ten, kdo o sobě aspoň jednou za měsíc neřekne, že je blbec, ten blbec doopravdy je.

Na jakou známku jste třeba vy, jako dědeček?

Kdybych se měl oznámkovat, rozhodně bych si nedal jedničku. Možná trojku. Nebo dvojku. S přimhouřením oka. Není to špatné, ale mohlo by to být lepší. Mohl bych se věnovat Míšovi a Natálce mnohem víc, ale někdy předstírám, že nemám čas, že právě píšu do své příští knížky to úplně nejdůležitější... Znáte to - my, dospělí, vlastně děláme pořád jenom samé nejdůležitější věci :-)

Ani v této knize nemáte zlé lidi? Myslíte, že neexistují nebo o nich prostě nechcete psát?

Mně se o zlých lidech opravdu psát nechce. Snažím se čtenáře pobavit, rozesmát, ale myslím si, že nelakuji svět na růžovo a píšu o problémech. Pokouším se vidět svět dětskýma očima a posuzovat ho dětskou logikou. Děti neřeší tunelování, lži politiků, praktiky lobbistů a kmotrů, dítě trápí, proč dala jejich paní učitelka za stejné chyby Marušce dvojku a Martinovi trojku, proč rodiče pomlouvají strejdu Oldu za to, že se rád směje, proč ho nikdo nevzal do cirkusu, když tam byl Matěj už desetkrát... Nejsou to malé problémy. Všichni přece víme, že náš problém je vždycky ten největší. A u dětí to možná platí dvojnásob.

Teď chystáte s projektem LiStOVáNí s knihou velkou šňůru po celé republice. Jak se na to těšíte a mají si vzít diváci s sebou žákovskou?

Především jsem rád, že jste si mou knížku pro LiStOVáNí znovu vybrali. Poprvé jste listovali mými Pachateli dobrých skutků a bylo to perfektní. Vím tedy, do čeho jdu a těším se.

Vy, diváci, si s sebou žákovské knížky rozhodně neberte. Ostatně známkovat nebo hodnotit budete vy nás! A víte, co bych si nejvíc přál? Ne abyste nám dali jedničku. Jak už jsem říkal, známky nejsou tím hlavním. Já bych byl nejšťastnější, kdybych vyšel po představení z divadla a viděl vás, jak všichni sedíte na stromech.
Proč? To neřeknu! O tom právě knížka i LiStOVáNí Prázdniny blbce číslo 13 aneb Jak jsme zachraňovali svět jsou!

Vzkaz v jedné větě?

Mějte se rádi, i když nemáte samé jedničky!

Zdroj: citarny.cz a listovani.cz