Ty si pro každou svou knihu najdeš vždycky nějaké téma a s naprostou fascinací se do něho pustíš? Fotografování tě teď opravdu tak polapilo?

Polapilo. Já fotím lidi, hlavně portrét, ale třeba i sám sebe. Nejradši pracuju v aťasu, někdy dělám fotky inscenované, ale hlavně se pořád fotit učím. Teď například jsem se naučil aspoň trochu rozumět systémovému blesku, je to pro mě hotová univerzita. Focení beru jako určitý druh seberozvoje a taky se při něm učím komunikaci.

Závěrka, se kterou tě můžou čtenáři, ale také diváci, protože ji budete s projektem LiStOVáNí hrát v téměř 40 českých městech, vidět na šňůře, se také zostra pouští do světa reklamy. I tenhle směr si musel nějak víc studovat?

Něco jsem si k tomu načetl, hlavně k PR. Ona Závěrka v tomhle smyslu asi působí trochu archaicky, když dnešní PR se dělá především přes sociální sítě. Ale já tam mám ty billboardy proto, že když člověk vidí dechberoucí holku na tak velké ploše, vlastně takové krásné veliké monstrum, má to na něj větší účinek, než když vidí stejnou fotku na tabletu nebo dokonce v mobilu. Na mě určitě. Billboardy jsou monumentální, jsou jako zmražený filmový záběr na velkém plátně. Tu vizualitu jsem v Závěrce potřeboval mít, je to milostný román s potlačenými city, ale s opojnou vizualitou. Dokonce nebezpečnou.

S ohledem na starší knihy? Houbaříš pořád (Boletus Arcanus)? Co z dalších knih ti zůstalo koníčkem?

Houby pořád miluju, ale být v podzimním lese stojí za to, i když se lov na houby nepovede. Dneska si spousta houbařů své úlovky fotí, někdy i dost pěkně. To ale pro mě není. Z jiných knih mi zůstala Praha a architektura jako taková.

Jaké obory tě naopak ještě lákají? Co herecký život? Teď s dvěma herci objedeš republiku a sám prý trochu hrát budeš.

No to budou pro mě herecké kurzy. Já jsem totiž špatný herec, třeba strašně blbě lžu a pořád se červenám. Taky mám nevýrazný hlas a neumím s ním pracovat, tak od vaší partičky třeba něco odkoukám. Při jiných čtenářských výjezdech se mi to bude hodit. Ale stejně je bizarní, že ještě před nějakými třemi čtyřmi lety jsem veřejná čtení skoro vždycky odmítal, možná ještě předloni. A teď s vámi jedu na tu šílenou šňůru a dokonce se na to těším.

Jsi opravdu jeden z mála českých autorů, který si drží své jméno s každou další knihou a přitom je každá další jiná. Neopakuješ se. Co si myslíš, že je pro tohle v kariéře spisovatele důležité?

Ono je ale dost těžké se neopakovat. Jsou kritici, co mě už dávno poslali k vodě, protože se prý opakuju pořád. Což samozřejmě nechci, ale kolik různých knížek je člověk schopný za život napsat? Opakování - matka moudrosti! Jiným autorům v tomhle poradit neumím, já tím psaním žiju, pořád to ve mně je, a když se mi to delší dobu nevede, cítím frustraci a absťák.

Baví tě teď více focení nebo psaní je prostě pořád láska?

No psaní je především ten život, bez toho se neobejdu. Focení je koníček, bez něhož se obejdu, ale bude mi smutno. Já to focení musím dělat jednak proto, abych si od věčného psaní odpočinul, a taky proto, že jsem aparát a sadu objektivů zdědil. No a když ti něco takového spadne do klína, je to jako boží vnuknutí: "Miloši, nauč se fotit!"

Pro LiStOVáNí.cz s autorem rozmlouval Lukáš Hejlík