Skip to main content

Rozhovor s Pavlem Šrutem

 |  Rozhovory

Pavel Šrut je dobrý autor, říkají jak kritici, tak čtenáři. A to je pro spisovatele opravdové vyznamenání. Jeden z posledních bestsellerů Pavla Šruta se jmenuje Lichožrouti a o něm si s autorem povídal Ivo Fencl. Teď máte jedinečnou možnost, dozvědět se o této knížce víc, než tušíte. Například jaký je ve skutečnosti Lichožrout ségry Boženy...

Napadlo mě, že vás lichožrouti mohli napadnout až nad nějakým obrázkem Galiny Miklínové...

Za nápad objevit tajný život lichožroutů, tedy žroutů ponožek, může opravdu Galina Miklínová, ale jinak než si představujete. Když jsme se u ní v ateliéru (nebo u mě v kuchyni) začali scházet při práci na knížce básniček Veliký tůdle, zaujalo mě kromě jejích obrázků i něco jiného. Dost často se jí z ponožek klubal palec! Tak jsem začal ten jev sledovat podobně jako profesor Kadeřábek z Lichožroutů. Tajemný žrout ponožek se pak objevil jako jedna z příšerek ve sbírce Příšerky a příšeři. Ta básnička začíná takhle: „Lichožrout mé ségry Božky / je labužník na ponožky..."

Co byste řekl literárnímu vědci, který by lichožrouty interpretoval jako metaforu více a více vína upíjejícího osamělce? A čím je osamělejší, tím více lichožroutů vidí...

Poradil bych mu, aby neváhal a navštívil nesmiřitelného rytíře v boji proti sani alkoholismu, pana doktora Nešpora. Ten by ho jistě rád přivítal a zařadil by Lichožrouty hned vedle bílých myšek a pavouků.

V žádném případě vaši knihu nevnímám jako inspirovanou, přesto by mě ale zajímalo, zda jste před jejím napsáním znal Pidilidi Mary Nortonové.

Ne, Pidilidi od Mary Nortonové jsem až do minulého týdne neznal, inspirací mi byl pouze ten výše zmíněný proklubaný palec. Ale právě minulý pátek jsem si Pidilidi koupil v Litomyšli, kde jsme měli autogramiádu, a už se na ně těším. Nadělím si je pod stromeček.

Na konci vaší knihy skoro všichni začnou „nový život". Přesto či právě proto mě napadá, zdali je reálné, že by někdy vzniklo pokračování?

Na nějaké pokračování jsem při psaní ani při dokončení knihy vůbec nemyslel, ale jak známo, „nový život" je skoro pro každého jen krásné předsevzetí, které dlouho nevydrží. A tak už se pomalu chystám na druhý díl. Zatím mi ilustrátorka vymyslela název: Lichožrouti: Tajemství africké ponožky. Napsat to ale už musím sám...

Některé pasáže na mne působily autobiograficky, a dokonce mi připadají jako nějaké přetavené kousky vašeho skutečného deníku. Omyl, anebo tajemství?

„Nezáleží na tom, o čem člověk začne psát, vrátí se vždycky sám k sobě," prohlásil velekněz erotické literatury Henry Miller. Proč by to nemělo platit i u literatury pro děti? O žádné vědomé autobiografii nebo „přetavení" osobní reality v Lichožroutech nevím, ale podvědomí je prevít, to neuhlídáte. Do Hihlíka asi sotva, ale co když jsem se projektoval do prof. Ing. René Kadeřábka?

To jsem si také myslel. Ale jaký máte názor na souboj čtenářovy vlastní obraznosti a nádherných ilustrací Galiny Miklínové?

U poezie pro dospělé mi ilustrace vadí vždycky. U ostatní beletrie většinou. Nechci, aby někdo zvenčí ovlivňoval mou obraznost. U knížek pro děti ilustrace naopak považuju za rovnocennou složku díla. Tím spíše, když jsou, jak říkáte, nádherné.

Lichožrouti jsou i knihou o dospívání. Nebo je tu slovo dospívání až moc obecné?

Slovo dospívání mě odmalička strašilo a knížku, která tohle téma pojednává – i když humorně nebo dobrodružně – bych si nikdy nekoupil. Ostatně jsem si nekoupil nebo tajně nevypůjčil ani v mých časech populární příručku Dospíváte v muže.

Ach, to já ano...