Stoupl si u kraje silnice, zvedl ruku a vydal se stopem z Prahy do Pekingu. Protože to nestačilo, loni stejným způsobem projel Východní Evropu, Asii a Severní i Jižní Ameriku. O svých cestách napsal knihu Stop - Světové tažení ochmelky Poláčka.

Pamatuješ si na prvního řidiče, který ti na cestě kolem světa zastavil?

Jasně, byl to velmi čilý důchodce Jarda, rybář a cyklista - když zjistil, že jedu směrem na Rusko, hned začal nadávat na Putina.

Kdy přesně to bylo?

Šestýho šestý v šest nula šest. Loni. Jarda mě vezl jen třicet kilometrů a bohužel odbočil na místě, kde se opravovala dálnice, takže jsem nemohl stopovat. Sice nemohl - ale musel. Nějakej stavbyvedoucí mi chtěl dát přes držku a volal na mě záchranku z psychiatrie, tak jsem se vydal po krajnici směrem k Brnu a po dvou hodinách mi zastavil muslim s dlouhým plnovousem, vyznavač práva šaría, ale jinak milej kluk. Dal mi broskve.

A pamatuješ si také na úplně prvního řidiče, který ti kdy zastavil?

Naši v osmdesátých letech stopovali, jako ostatně kdekdo - většinou když mířili na Balkán. Ale občas i doma, když někde na venkově nejel autobus, takže podle mě jsem si jako tříletý přisedl s tátou do nějakého auta na Macoše a jakou šestiletý s mámou na hradě Pecka... Sám jsem začal stopovat v patnácti, ale to tenkrát fakt skoro každej, takže mi na tom nepřipadalo nic pozoruhodnýho. No a v létě 1994 jsem s kamarádem vyrazil na první dlouhý stop, našim cílem byl Drákulův hrad. Protože jsme se cestou hrozně zhulili, dostali jsme se tam za šíleně dlouho - až za tři dny.

Když náhodou řídíš, stavíš stopařům?

Ne. Já umím řídit jen auta s takovou tou automatickou převodovkou, nikdy jsem se nenaučil používat třetí pedál tam dole, spojku. V životě jsem - kromě autoškoly - najezdil jen dva tisíce kilometrů, když mi kdosi automat na týden půjčil. Žádného stopaře jsem tehdy nepotkal, ale i kdyby jo, asi bych si ho nabrat netroufl. Ale hypoteticky - coby dobrej řidič bych bral stopaře, kteří vypadají jako jakžtakž slušní lidé a podle všeho skutečně někam cestují. Nikdy bych například nevzal stopaře bez zavazadla, leda by to byla uplakaná dívka.

Myslíš, že jsi velkou cestou kolem světa se stopováním skončil?

Ještě ne. Na svoji poslední cestu vyrazím za rok v říjnu, z nejjižnějšího místa Afriky domů, do Prahy. Ze Střelkového mysu na Střelecký ostrov. Chtěl bych se vrátit v předvečer svých čtyřicátin.

Kdybys dělal rozhovor sám se sebou, po čem by ses nejvíc pídil?

Jako novinář by ses měl dostat k věcem, o kterých ten dotyčný příliš nemluví, se kterými není srovnaný, za které se třeba stydí. To je taky důvod, proč je vždycky lepší sejít se osobně, navodit atmosféru, respondenta si rozpovídat, uvolnit ho třeba skleničkou...

A s čím teda nejsi srovnaný ty?

Neptej se po mailu, řeknu ti to při Listování osobně. Pokud mě teda uvolníš - lahví.

Povíš mi něco o práci v magazínu Reportér?

Už dva roky se snažíme dělat krásnej měsíčník a pár čtenářů to snad oceňuje, podle předplatného to tak vypadá - do schránky chodíme šesti tisícům lidem, spousta časáků se prodá taky v trafikách. No a pro mě je to možnost dělat stejně krásnou práci, jaké jsem se věnoval patnáct let předtím v Mf Dnes; jednou je to velký rozhovor třeba s Petrem Čechem nebo Jarkem Nohavicou, jindy reportáž z pasťáku, hospicu nebo Tour de France. Rozdíl je v tom, že Reportér není továrna, ale rodina, sotva deset lidí. Samí sympaťáci, a tak se zatím nestalo, že by se mi před redakcí svíral žaludek.

Bavilo tě psát knížku?

Ne. Byl jsem hrozně unavenej. Vrátil jsem se po čtvrt roce ze stopu a za pět týdnů ji měl odevzdat. Vytrhal jsem si polovinu vlasů a propadl se do půlroční, hodně hluboké deprese... Vidíš - píšeme si mailem a už ti říkám i věci, se kterejma nejsem srovnanej.

Máš v hlavě téma na další knihu?

Pokud se vrátím z té Afriky s alespoň jednou fungující rukou, asi o tom napíšu. Stejně jako v prvním případě by to nebyl klasický cestopis, ale mnohem spíš intimní zpověď kluka, kterýmu právě končí mládí.

No a jak se teď těšíš na své divadelní Listování?

Nevím. Měl jsem už deset společných vystoupení s Xavierem Baumaxou, on hrál a zpíval, já promítal a vyprávěl. Jezdili jsme takhle přesně v té době, kdy jsem byl depresi a styděl se ukázat lidem, takže to byl vždycky porod. Teď už jsem duševně v pořádku, takže mě samotného zajímá, jestli se naučím postavit na jeviště v klidu a bez trémy, nebo dokonce upřímně pobavit diváky. Koncem listopadu si to zanalyzujeme, jo? To už o mně budeš vědět všechno.

Pro LiStOVáNí Lukáš Hejlík