a Tak zítra o partičce kriminálníků a zoufalém otci, který potřebuje rychle sehnat balík peněz. Vy si budete moci na turné po 30 českých městech koupit obě knihy, tu kterou v LiStOVáNí uvidíte (Muž, který miloval Yngveho) dokonce i autorem podepsanou.

Debutoval jste už ve 23 letech a za svou první knihu jste obdržel Cenu Tarjeie Vesaase, která je určená začínajícím autorům a má v Norsku velký význam. Co pro vás tato cena znamenala

Byla pro mě velmi důležitá. Cítil jsem se mladě a nejistě a takovýhle začátek mi připadal báječný. Dodnes pro mě zůstává nejhezčí a nejdůležitější cenou, kterou jsem dostal. Vyjadřovala, že jsem mezi spisovateli vítaný, jako by říkala: "chceme tě tu a věříme ti".

Do češtiny byl jako první přeložen váš vůbec nejúspěšnější titul Muž, který miloval Yngveho, na který jste navázal čtyřmi dalšími knihami se stejným hlavním hrdinou. S ním toho máte spoustu společného - oba se věnujete hudbě, chodili jste na stejnou školu ve Stavangeru, studovali na Univerzitě v Bergenu atd. Jak moc jsou knihy o Jarlem Kleppovi autobiografické?

Všech pět knih je velmi autobiografických, obzvlášť Muž, který miloval Yngveho. Samozřejmě jsem si v nich i hodně vymýšlel, například ohledně Jarleho homosexuálních citů k Yngvemu. A třeba můj otec byl skvělý chlap, ale taky alkoholik, a to je i Jarleho otec. Tady bych rád podotkl, že Tak zítra je v tomhle úplně jiné. Tam se jedná o čistou fikci, ze které se snažím vytěžit co nejvíc.

Román Tak zítra je těžké žánrově zařadit. Osobně jsem ho četla jako parodii na severskou detektivku. Zamýšlel jste si při psaní vystřelit z tohoto žánru a jeho současné popularity?

To zní zábavně. Ale ne, tohle jsem nezamýšlel, i když je to určitě jedna z možností, jak román číst. Já to ale bral velmi vážně. Říkal jsem si: mé postavy se pohybují v kriminálním prostředí, ale budu o nich psát svým vlastním způsobem a ten je detektivnímu stylu na hony vzdálený, i když se v něm odehrává totéž. Spíš bych Tak zítra nazval alternativní detektivkou nebo alternativním thrillerem, ale je opravdu obtížné, v podstatě nemožné ho žánrově ukotvit. Je barokní jako Bulgakov a zároveň realistický jako budovatelský román.

Významnou část vaší tvorby tvoří knihy pro děti. O čem pojednávají?

Napsal jsem jich už docela hodně. Poslední tři vyprávějí o dvojici sourozenců: Ine jsou asi tři roky a jejímu malému bráškovi Hassemu zhruba rok a půl. V knihách pro děti se snažím na svět dívat dětskýma očima, a tak jsou příběhy plné fantazie. První díl téhle série pojednává o zimě, sněhu a výpravě dětí za vánočním stromečkem. Zajdou do kůlny s nářadím, popadnou sekeru a vyrazí do lesa pokácet strom. Samy. V knížkách nevystupují žádní dospělí, jen zvířata. Takhle děti vnímají svět - fantazie a skutečnost se mísí dohromady. A já jejich dětskému světu svými knížkami vzdávám poctu.

Kromě literární a hudební tvorby se také živě zajímáte, co se děje ve světě. Opakovaně jste se v médiích vyjadřoval k uprchlické krizi a k teroristickým útokům v Paříži. Myslíte si, že je hlas spisovatelů pro společnost důležitý?

Nesmírně důležitý. Ne důležitější než hlas ostatních, ale důležitý. Být spisovatelem je snad to nejsvobodnější povolání. A názor spisovatele by ve společenské debatě rozhodně neměl chybět. U nás se spisovatelé v důležitých otázkách angažují odjakživa. Nerad bych z toho ale dělal povinnost. Je to možnost. A protože tak člověk dostává prostor ovlivnit druhé, měl by tento "mikrofon" používat uvážlivě.

Pro magazín Lógr se ptala Jitka Jindřišková / Skandinávský dům