Jednou Sára přemýšlela, jaké by to bylo mít tety dvě, nebo třeba deset, a usoudila, že Matyldu by měla stejně ze všech nejradši. Byla totiž nejvtipnější, nejveselejší a nejkamarádštější člověk, jakého znala. A uměla naslouchat. Všechno, o čem Sára mluvila, tetu zajímalo.
Když Sára něco vyprávěla ostatním dospělým, často říkali jen "hmm, jo, jo" a myšlenkami přitom byli někde úplně jinde. Anebo vůbec nechápali, o čem to mluví. Teta Matydla ale chápala všechno. Třeba nedávno si Sára zase s něčím lámala hlavu.
"Pořád nad vším tak dumám," stěžovala si tetě. "Všechno si prostě moc beru."
"Přemýšlení je přece dobré!" odpověděla Matylda. "Lidé většinou přemýšlejí moc málo. Žijí si jen tak hala bala. A taky často říkají hlouposti. To ty ale neděláš. Máš na hlavě taková tykadélka a těmi vnímáš, co se kolem tebe děje. A pak o tom přemýšlíš. Přesně takhle to má být."
Teta Matylda byla jedinečná.
"Milá a veselá," říkával vždycky Sářin táta, když o ní mluvil. Nikdy moc nepřemýšlel, než něco řekl. "Ale bohužel je pomatená. Úplně opožděná."
Sára nesnášela, když takhle o tetě Matyldě mluvil. "Neříkej o ní, že je jako Méďa Béďa!" vyčítala mu pokaždé, když to řekl. "Je mentálně postižená. Ale tisíckrát milejší než ostatní lidé!"
"Jasně," zazubil se tatínek. "Méďa Béďa je přece taky milý."
Takové věci říkával často. Naposledy, když Sářina maminka uspořádala na své narozeniny malou oslavu. Pozvala si elegantní kamarádky a pár ještě elegantnějších kolegyň z práce a taky tetu Matyldu, protože je to její sestra.
"Prosím tě, ne že zase vyvedeš nějakou hloupost," říkala před oslavou máma tetě Matyldě. "Prostě se chovej normálně, ano?"
"Moje milá Lucko," odvětila rozhořčeně teta Matylda, "já se přece VŽDYCKY chovám normálně!" Máma si povzdychla. Buď jak buď, když všichni hosté dorazili, měla teta Matylda krátký proslov. Milovala řečnění.
"Je báječné, že jsme tady všichni pohromadě," řekla. "Rodina je to nejlepší na celém světě. Moc mě těší, že tuhle rodinu mám. A také mě těší, že mám svoji milovanou sestřičku. A teď vám povím básničku, kterou jsem sama složila. Je vážně legrační."
Máma se bezradně usmála a teta Matylda spustila:
"Já, Matylda, povím vám, jak to je, když někdo spoustu dortů spucuje.
Pak už není miloučký, ale pěkně tlusťoučký.
Ne však má sestra, co jmenuje se Lucie a krásnější než dort se šlehačkou je.
Lucka též v posteli neprdí, pro dámu se to prý nehodí.
A ona je dáma způsobná, a taky velmi nádherná.
Proto pšoukám za ni já, neb ona nikdy nepšouká!
PŠOUK! PŠOUKY! PŠOUK!"
Když skončila, v místnosti se nikdo ani nepohnul. Na okamžik se rozhostilo úplné ticho, pak začali všichni tleskat. Zatímco Matylda přednášela báseň, rozhlížela se Sára kolem sebe. Většina máminých přátel a kolegů se nechápavě dívala na tetu Matyldu nebo rozpačitě zírala před sebe. Máma vypadala, že by se nejradši propadla do země. Táta se šklebil. A pak řekl pánovi, který stál vedle něj, že teta je podobná Méďovi Béďovi a že je "úplně opožděná". Myslel si, že to teta Matylda neslyšela, jenže ona stála kousek od něj.
"K-KŘIVDA!" zakřičela. Trochu se zakoktala, jako vždy, když se rozčílila. Máma okamžitě propadla panice, panikařila vždycky, když něco neprobíhalo podle jejích plánů. Na večírku byly jednohubky, sekt, hrála tichá hudba, hosté se bavili a smáli a všechno zatím bylo tak, jak to máma naplánovala. Jenže pak teta zakřičela: "KŘIVDA!" A to rozhodně nebylo v plánu, protože v tu chvíli se na ni někteří hosté začali udiveně otáčet.
