Pod nimi, po rozlehlé ploše, pochodovaly nekonečné řady vojáků. Zvedali obličeje ke svému veliteli, který jim kynul rukou. Prezidentův pohled byl zamyšleně upřen do dálky. Sledoval tisíce postav seřazených do šiků a televizní obrazovkou zmenšených na hromady mrtvého listí rozháněného poryvy větru.
Náhle z oblohy vyrazila v pevné, bezchybné formaci trysková letadla. Vojenští poradci ani civilisté stojící na tribuně nestačili pořádně zvednout hlavu, když vtom se letouny s ohlušujícím hřměním prohnaly kolem prezidenta. Na obrazovce se znovu objevila prezidentova hlava. Díval se nahoru za mizejícími stroji; výraz v obličeji mu odlehčil nepatrný úsměv.
„Jsem rád, že vás vidím, pane prezidente," prohlásil Rand a vstal, aby přivítal muže střední postavy, jenž s úsměvem vstoupil do místnosti. „Je od vás velmi laskavé, že jste vážil tak dlouhou cestu, abyste navštívil umírajícího člověka."
Prezident Randa objal a dovedl ho zpátky ke křeslu. „Nesmysl, Benjamine. Posaďte se, no tak, ať si můžeme popovídat." Prezident se usadil na pohovku a obrátil se k Příhodovi.
„Pane prezidente," ozval se Rand, „rád bych vám představil svého drahého přítele, pana Davida Záhrabníka. Pane Záhrabníku – prezident Spojených států amerických."
Rand se s úlevou svalil do křesla, zatímco prezident s širokým úsměvem na tváři podal Příhodovi ruku. Příhoda si vzpomněl, že během televizních vystoupení se prezident vždycky dívá přímo na diváky, a zadíval se proto prezidentovi zpříma do očí.
„Je mi potěšením, že vás poznávám, pane Záhrabníku," řekl prezident a pohodlně se opřel. „Hodně jsem o vás slyšel."
Příhoda se divil, jak o něm mohl prezident už někdy něco slyšet. „Posaďte se, prosím, pane Záhrabníku," vyzval ho prezident. „Musíme našeho přítele Benjamina společně pokárat, že se takhle zavírá doma. Bene..." prezident se naklonil ke starci, „tahle země vás potřebuje a já, jako její hlava, jsem vám ještě nedal svolení, že můžete jít do důchodu."
„Už jsem zralý na odchod, pane prezidente," poznamenal Rand klidně, „a nejen to, dokonce proti tomu nic nemám; svět se vzdaluje Randovi a Rand se vzdaluje světu: to je poctivý obchod, nemyslíte? Jistota, klid a zasloužený odpočinek: všech cílů, k nimž jsem doposud směřoval, již brzy dosáhnu."
„Mluvte vážně, Bene!" mávl prezident rukou. „Vím, že jste také filozof, ale znám vás především jako silného, nezdolného obchodníka! Pojďme se bavit o životě!"
Odmlčel se a zapálil si cigaretu. „Co jsem to slyšel - prý nevystoupíte na dnešním jednání Finančního institutu?"
„Nemůžu, pane prezidente," vysvětloval Rand. „Doktor mi to zakázal. A navíc mi to nedovolí," dodal, „ani bolesti."
„Jistě... ano... nakonec je to jen obyčejná schůze. A i když tam nebudete přítomen osobně, váš duch tam bude s námi. Vždyť Institut je nakonec vaše dílo; vy jste podepsán na všem, co Institut podnikne."
Oba muži se ponořili do dlouhého rozhovoru. Příhoda téměř ničemu z toho, co říkali, nerozuměl, přestože se na něj často obraceli, jako kdyby ho zvali, aby se také zapojil. Příhoda dospěl k závěru, že oba pánové kvůli utajení schválně mluví nějakým jiným jazykem, když vtom se ho náhle prezident zeptal: „A co vy, pane Záhrabníku? Co si myslíte o tom špatném období na burze?" Příhoda zvadl. Měl pocit, že kořeny jeho myšlenek byly náhle vyrvány z bezpečí vlhké půdy, vytaženy a celé zapletené do sebe vystaveny nepřátelskému vzduchu. Upřel pohled do koberce. Nakonec přece jen promluvil. „V zahradě," prohlásil, „všechno roste podle toho, jaké je období. Není jen jaro a léto, ale taky podzim a zima. A po nich zase jaro a léto. Pokud nejsou poškozené kořeny, je všechno v pořádku a dobře to dopadne." Zvedl oči. Rand ho bedlivě sledoval a přikyvoval. Prezident vypadal docela potěšeně. „Musím přiznat, pane Záhrabníku," ozval se prezident, že jsem takhle povzbudivé a optimistické stanovisko už dlouho neslyšel." Vztyčil se a zůstal vzpřímeně stát zády ke krbu. „Mnozí z nás zapomínají, že příroda a společnost mají společný základ! Ano, přestože se snažíme od přírody odříznout, jsme stále její součástí. Náš ekonomický systém se chová – stejně jako příroda – z dlouhodobého pohledu stabilně a logicky, a proto se nesmíme bát toho, že jsme mu vydáni na milost." Prezident na okamžik zaváhal a pak se obrátil k Randovi.
„Radujeme se ze střídání ročních období v přírodě, ale období, jimiž prochází naše hospodářství, nás zlobí! Jsme my to ale hlupáci!" Usmál se na Příhodu. „Závidím panu Záhrabníkovi jeho pevný, vyrovnaný náhled. Přesně tohle chybí našemu Kongresu."
Prezident se podívalna hodinky a pak zvedl ruku, aby Randovi zabránil ve vstávání. „Ne, ne, Bene – jen seďte. Doufám, že se zase brzy uvidíme. Až se budete cítit lépe, musíte nás s EE přijet navštívit do Washingtonu. A vy, pane Záhrabníku... vy mne a mou rodinu také poctíte svou návštěvou, viďte? Budeme se na to všichni těšit!"