„Tobě nevadí, že si tě neváží? Že si myslí, že jsi nějaký... blbeček?" vyhrkl jsem a hned jsem se zděsil, jestli se děda neurazí.
„Nepotřebuju lidi soudit a hodnotit, jak se chovají. On chce jen jídlo, tak mu nabídku stejně dobré jako každému jinému. Víc nechce. Proč bych se měl zabývat tím, co si o mně myslí? Přemýšlí snad drak o tom, co si myslí moucha?"
„To asi ne," musím se zasmát.
Děda to pokaždé umí říct tak pěkně, že je to člověku úplně jasný.
Když utichne polední ruch, konečně máme chvilku na vlastní oběd.
„Život je totiž jako polévka, Longu," řekne děda mezi dvěma sousty.
„Nejdřív musíš být trpělivý, čekat, až se všechno dobře uvaří, aby to mělo správnou sílu. To může trvat hodně dlouho, a navíc tě výsledná chuť může překvapit. Vždycky ale můžeš něco přidat, něco ubrat. To je na tobě. Je to přece tvoje polévka! Nejprve musí chutnat tobě, a pak ji můžeš nabízet i jiným."
V pět jsme zavřeli stánek a vydali se domů.
