Chodníky byly dopoledne přecpané jako jindy, ale teď jako by Pařížany procházka ke stanici metra těšila, zatímco jindy skloní hlavy a ženou se jako parní válce. Kola k pronajmutí od firmy Vélib zmizela ze stojanů brzy, protože i občasní cyklisté se rozhodli vyrazit do práce trasou s malebnými výhledy. Dívky skoro přes noc usoudily, že sezóna legín a punčocháčů skončila, muži se na ulicích proměnili ve výry a
jejich krky při pátrání po holých nohách najednou zvládaly rotaci o 360 stupňů.

Už se ukazovali i první turisté, i když zatím chodili po špičkách, asi jako hosté, co přijdou na mejdan moc brzy a je jim z toho trapně, ovšem jen dokud si nevšimnou, že tácy bufetu jsou plné lahůdek. A načasovali si to dokonale – vysunovací rolety u kaváren někam zmizely a terasy se vystavily slunci, takže se město změnilo v jedno
velikánské divadlo pod širým nebem.

Vysoké platany kolem ulic mávaly tenkými letošními větvičkami jako nadšené děti a chrlily sněžnou vánici pylu, který vířil ve vzduchu a jehož částečky byly veliké jako mušky a pichlavé jako ranní rozhovor s pařížským číšníkem. Dokonce i z kovových mřížek kolem kmenů tu a tam vykukovaly chomáče zeleně. Ty absurdně optimistické výhonky sice brzy oklovají ptáci nebo pomočí psi, ale prozatím ještě zvedaly hlavy skrz
závěje pylu a špačky od cigaret a taky si užívaly pařížského jara.

Proč jsem to nedokázal i já?

Inu, bezprostředním důvodem bylo, že jsem zrovna seděl v kavárně v nóbl šestém arrondissementu a trpěl jsem jako zvíře. Byl bych zašel dovnitř, abych nemusel platit přirážku za obsluhu venku, ale ani to by mi nepomohlo. Číšník přede mě zrovna postavil kávu a vedle ní položil čokoládičku jako prezent podniku, velkou asi jako balené párátko, a účtenku, která spíš vypadala na to, se po mně chce, abych nějaké zemi
eurozóny pomohl z dluhové pasti. Určitě si mě nespletl s partou u stolu přes uličku, kde se rodinka turistů pásla na haldě croissantů?

„Excusez-moi," zavolal jsem na něj, ale zrovna se věnoval tortuře nějakého jiného hosta. Zaslechl jsem, že nějaká Američanka chce cappuccino. Proboha, ne, tohle nedělejte, pomyslel jsem si.

„Un cappuccino? Ce n'est pas San Francisco ici, madame," pochechtával se pingl.

Ona ale odmítla ustoupit. Rozhlédla se, přejela pohledem kožené lavičky a míhající se číšníky v dlouhých zástěrách, zaposlouchala se do cinkání lžiček na porcelánových šálcích.

„C'est un café ici, non?" ujistila se s otřesným americkým přízvukem, jestli je opravdu v kavárně.

„Ofkous," vrátil jí to číšník. „Vy chtít un café crème?"

„Ne, chci cappuccino."

Bylo by zábavné sledovat jejich zápolení – to, jak se číšník snaží podrobit si zpupného vetřelce, i to, jak ta žena naivně očekává, že ve francouzské kavárně dostane přesně to, co očekává – jenže právě v tom okamžiku dovnitř vklusal důvod, proč jsem tu vůbec seděl, totiž figura, která ve zdejším šik prostředí trčela jako cigaretový špaček v
talíři ústřic. I číšník sebou škubl.

Můj americký přítel Jake jako obvykle působil dojmem, že jde na konkurz do role mrtvoly vyplavené na pláži: jeho šaty klidně mohlo dvadny žužlat hejno sardinek a dlouhé blond vlasy zřejmě s láskou nakadeřil stoupající příliv. Jediným prvkem symetrie na jeho
somnambulně oholeném obličeji byl úsměv od ucha k uchu.

„Hej, Paul, beau tempo, ha? Merci že jsi přišloval, čéče," pravil svou neopakovatelnou frangličtinou. Patří totiž mezi lidi, kteří se novému jazyku učí výhradně tak, že si z mozku vyhazují kusy toho starého. Za těch zhruba deset let, co už žije v Paříži, se mu podařilo rozvařit francouzštinu i americkou angličtinu do žmolkovité lingvistické soupe
à l'oignon. Jeden nikdy neví, co z toho vyleze: vývar, krutony, nebo něco mezi tím?

„Tak jak to šlo?" zeptal jsem se ho, jen co si přisedl.

„Formidábilně, čéče, adorovala je."

Přikývl jsem, ačkoli tomu bylo těžko uvěřit. „Ona" totiž byla literární agentka, „je" zase Jakeovy básně, a „adorovat", natož obdivovat, nebyla činnost, ke které by se příčetný člověk kdy uchýlil, co se jeho básní týče. Lepší výrazy by byly buď „přežít", anebo „mužně snášet". Na té směsici přiblblých rýmů a nesnesitelně popisné pornografie bylo cosi, z čeho jste zatoužili jít a vsunout ukazovák do elektrického ořezávátka, abyste to přehlušili jinou a menší bolestí.

„Opravdu tě pozvala k sobě? Myslím jako po tom, co jsi jí poslal ukázky?" Ze všech sil jsem se snažil, aby mi na hlase nebyla poznat nevěřícnost.

„Oui, čéče," odpověděl Jake a vyndal si z kapsy paklík tabáku a papírky. Nějak se mu nedařilo sžít se se zákazem kouření ve francouzských kavárnách. „Řek mi o ní jeden známej. Je spisovatel. No, teda tvrdí, že je spisovatel, ale ještě nic nedopsal do konce – je to Francouz –, ale prostě mi sdělal... eee... sdílnul..."

„Sdělil?" napověděl jsem. Jakmile Jake vrhl svou francouzštinou nasáklou mysl do příliš složitých konstrukcí ve své mateřštině, mohlo to konverzaci zaseknout i na hodiny.

„Jo, voilà – sdělil, že ta agentice proslavovává français spisovatele ve světě. Víš, ona prosáznula, teda prosázela jednoho scenáristu do Hollywoodu. Znáš ten film, jak ten kluk potká tu holku, ale vlastně je to její duch, protože ona je v komatě?"

„Znám." Myslel tím nejprodávanějšího autora Francie, na jehož první román si koupil práva Spielberg ještě před tím, než to vůbec vyšlo, a to celé právě díky téhle pařížské literární agentce. „A ty si myslíš, že se Spielberg bude zajímat i o tvoje básně?" zeptal sem se. Neviděl jsem to jako reálnou možnost... leda by se v Hollywoodu probudil
nečekaný zájem o veršované hardcore porno. Jake ale pro praktické záležitosti neměl smysl, a tak dál brebentil a vykládal mi, jak to bylo. Takhle nadšeného jsem ho neviděl od té doby, co náhodou narazil na skupinu delegátek z konference za záchranu ohrožených jazyků světa. Vzhledem k tomu, že si jako životní cíl vytkl mít sex se ženami všech
národností, co jich na světě je, bylo to pro něj jako narazit na hromadu nehlídaných cigaretových papírků.