Vlevo stála malá rozviklaná kadibudka natřená načerveno. Vpravo byla velká brána z pletiva. Všude se povalovaly kancelářské židle, umyvadla, dopravní značky, svitky ostnatého drátu, lednička, dvě myčky, zásuvky plné kabelů a drátů, šatníky, díly aut, řídítka, prasklé odrážecí saně, půlka mopedu, čela postele, pokřivené žebříky, poličky na knihy... prostě všechno!

Gorila se sklonila a zvedla ledničku. Pak ji otřela paží a vytáhla z kapsy sáček z umělé hmoty. Vyndala z něj bílý samolepicí papírek a inkoustové pero. Přilepila lístek na ledničku a neohrabaným písmem na něj napsala 200 KORUN. Pak se otočila ke mně.

„To je všechno," řekla. „Tohle je moje firma. Tohle prodáváme. Starý krámy."

Nijak mě to nepřekvapilo. Gorilino obydlí sloužilo jako městský sběrný dvůr šrotu a většího odpadu. Každý den sem přicházeli lidé a zbavovali se věcí, které už nechtěli, a každý den sem chodili i jiní lidé, kteří si odložené věci zase kupovali, protože je z nějakého důvodu potřebovali. Jediné, co Gorila dělala, bylo, že rozhodovala, kolik si nechá zaplatit, a peníze cpala do své pokladny, tedy do krabice od bot.

„Není to žádnej velkopodnik," řekla. „Ale nemusíme okusovat kosti, abysme přežily."

Přemýšlela jsem, jestli mám poslat pozdrav do dětského domova. Pohled nebo tak něco. Milé děti ve Vratiči. Bydlím s opicí na skládce. Doufám, že jednoho dne budete stejně šťastné jako já. Pusu posílá Jonna.

Toho dopoledne mě Gorila naučila, jak lepit na zboží lístky s cenou. „Když je něco rozbitý, musí to být levný," řekla a zvedla ohromnou udici. Naviják, na který se navíjel vlasec, byl nakřivo. Gorila jím zkusila otočit. „Vždyť funguje," prohlásila. „Pětadvacet kaček." Podala mi udici. Připlácla jsem na ni papírek a načmárala na něj 25 KORUN. Moc profesionálně to nevypadalo.

„Výborně," pochválila mě Gorila. „To je levný. Někdo se na to chytí a bude si myslet, že to je výhodná koupě. Ale až bude platit, tak se podíváš na cenovku a zatváříš se nejistě. Pak řekneš: Jemináčku. Moc a moc se vám omlouvám, ale ta cenovka je nesprávná. Pod padesát korun jít nemůžu, to jistě chápete."

Rozhodila rukama. „A zákazník padesát vysolí, protože si mezitím tu věc tak oblíbil, že už se jí nechce vzdát. Takhle se dělá byznys, rozumíš?"

Odvalila se do rohu a zvedla malé červené kolo. „Hm..." řekla a roztočila přední kolo. „Je jako nový."

Že by bylo úplně jako nové, s tím jsem souhlasit nemohla. Bylo trochu rezavé a nosič byl nakřivo. Kolo mělo značku Crescent.

Gorila se poškrábala na bradě. Pak se na mě podívala. „Líbí se ti?" zeptala se.

„Cože?" řekla jsem. „Ne."

Sloupla z rámu několik vloček barvy. „Umíš jezdit na kole?" Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Protože mě to nezajímá."

Pořád jsem ale po kole musela pokukovat. V dětském domově měla kolo jen Gerd. Nikdy jsme si na něm nemohli zajezdit, protože tvrdila, že bychom ho mohli odřít a jeho cena by se tak snížila.

Gorila postavila malý červený Crescent do bláta. „Je tvoje," řekla. „Aby ses mohla naučit jezdit. Je velký tak akorát."

Najednou se mě zmocnil pocit, že se mi nohy jakoby odlepují od země. Málem jsem vystřelila do vzduchu a cítila jsem, jak se mi koutky úst zvedají v úsměvu.

Pak jsem si všimla, že Gorila se spokojeně šklebí. „Ne," řekla jsem a přilepila na řídítka cenovku. „Kolik tam mám napsat?"

Gorilin škleb zmizel. „Huf," zahučela. „Napiš tam sto, zmizí, ani se nenaděješ."

„Dobře," řekla jsem.

„Dobře," řekla Gorila.