Věra paruka
„Doktorka Sienna Brooksová," představila se s úsměvem hned ve dve­ řích. „Dnes tu s doktorem Marconim sloužím noční."
Langdon malátně přikývl.
Doktorka Brooksová, vysoká a svižná, se pohybovala sebejistým kro­kem sportovkyně. Dokonce i v neforemném lékařském mundúru vyza­ řovala pružnou eleganci.
Langdonovi neušlo, že ač je zcela nenalíčená, má dokonale hladkou pleť: narušovalo ji jen drobné znaménko krásy těsně nad rty. Oči měla něžně hnědé, ale zároveň neobvykle pronikavé; jako by už viděly mnoho věcí, s jakými se lidé jejího věku obvykle pří­liš nesetkávají.
„Doktor Marconi nemluví moc dobře anglicky," vysvětlila, když si vedle něj sedala. „Požádal mě, abych s vámi vyplnila přijímací formulář." Opět se usmála.
„Díky," zachraptěl Langdon.
„Takže," spustila stroze, „jméno?"
Chvilku mu to trvalo. „Robert. . . Langdon."
Posvítila mu tenkou baterkou do očí. „Povolání?"
Tahle informace se mu vybavila ještě pomaleji.
„Profesor. Dějin umě­ní. . . a symbologie. Harvard."
Doktorka Brooksová sklopila baterku. Jako by ji něco zaskočilo. Lékař s huňatým obočím vypadal stejně
překvapeně.
„Vy. . . vy jste Američan?"
Langdon se na ni zmateně zadíval.
„To jen že. . ." Zaváhala. „Když jste se sem dneska večer dostal, neměl jste u sebe žádné doklady. A ten tvídový oblek. . . anglické mokasíny. . . mysleli jsme, že jste Brit."
„Jsem Američan," ujistil ji Langdon; na to, aby jí vysvětlil, že pokud jde o oblékání, dává přednost kvalitě, byl příliš vyčerpaný.
„Bolí vás něco?"
„Hlava," odpověděl Langdon; ta její baterka cukání v lebce ještě zhor­šila. Naštěstí ji lékařka právě schovala do kapsy, vzala Langdona za zá­pěstí a změřila mu tep.
„Probudil jste se s křikem," řekla. „Pamatujete si, proč jste křičel?"
Langdonovi hlavou opět bleskl ten podivný výjev se zahalenou že­nou obklopenou zmítajícími se těly. Hledej, a nalezneš. „Měl jsem zlý sen."
„O čem?"
Langdon popsal doktorce Brooksové sen, který ho před chvíli probral.
Doktorka Brooksová si s nic neříkajícím výrazem dělala poznámky. „Napadá vás, co by takové děsivé představy mohlo vzbudit?"
Langdon zapátral v paměti, ale nakonec zavrtěl hlavou; v té mu na pro­test bolestně zacukalo.
„Teď, pane Langdone," řekla, zatímco dál psala, „vám položím pár ob­ vyklých otázek. Co je dnes za den v týdnu?"
Langdon chvilku uvažoval. „Sobota. Pamatuju si, jak jsem dneska šel po kampusu – odpoledne jsem měl přednášky – a pak. . . vlastně to je to poslední, na co si vzpomínám. Upadl jsem?"
„K tomu se dostaneme. Víte, kde jste?"
„V Massachusettské všeobecné?" hádal Langdon.
Doktorka Brooksová si opět něco poznamenala. „Máte někoho, komu bychom mohli zavolat? Ženu? Děti?"
„Nikoho," odpověděl bezmyšlenkovitě Langdon. Samotu a nezávislost, kterou mu skýtalo jeho dobrovolně zvolené staromládenectví, si obvykle užíval, nicméně ve své momentální situaci musel uznat, že mít po ruce někoho blízkého by nebylo špatné. „Mám pár kolegů, kterým bych mohl dát vědět, ale. . . není to potřeba."
Doktorka Brooksová dopsala a v tu chvíli k nim přistoupil starší lékař. Opět si uhladil huňaté obočí, vytáhl z kapsy malý diktafon a ukázal ho lékařce. Ta přikývla a otočila se zpět k pacientovi.
„Pane Langdone, když jste se tu dnes večer ocitl, něco jste nezřetelně opakoval pořád dokola." Pohlédla na doktora Marconiho; zvedl přístro­jek a stiskl tlačítko.
Langdon uslyšel vlastní omámený hlas, který několikrát za sebou zo­pakoval: „Ve. . . sorry. Ve. . . sorry."
„Mně to zní," řekla lékařka, „jako byste se za něco omlouval."
Doktorka Brooksová na něj upírala znepokojivě pronikavý pohled. „Netušíte, proč jste říkal zrovna tohle?
Máte pocit, že se za něco musí­te omlouvat?"
Langdon pátral v temných zákoutích paměti a opět uviděl tu ženu se závojem. Stála na břehu krvavé řeky uprostřed hory mrtvol. Znovu se mu vybavil pach smrti.
Zalil ho náhlý, intenzivní pocit nebezpečí; a nehrozilo jen jemu, ný­brž všem. Pípání zaznamenávající tlukot jeho srdce zrychlilo. Zaťal svaly a pokusil se posadit.
Doktorka Brooksová mu spěšně položila dlaň na hruď a přinutila ho opět si lehnout. Pohledem střelila k vousatému lékaři. Ten obešel neda­leký pult a začal cosi chystat.
Sklonila se nad Langdona a zašeptala: „Pane Langdone, u poranění mozku je úzkost obvyklý příznak, ale puls byste měl mít klidný. Žádné pohyby. Nehýbat se.
Nerozčilovat se. Jen ležte a odpočívejte. Zase bude­te v pořádku. Paměť se vám postupně vrátí."
Lékař se vrátil s injekční stříkačkou, podal ji doktorce
Brooksové a ta její obsah vpravila do Langdonovy infúze.