Po zdi běhaly strašidelné stíny a světla, jak dole po silnici projížděla auta, v topení praskalo a za zdí jako by někdo chodil. Franta i Petalík se k sobě tiskli pod peřinou, ale to zase nic neviděli, a co kdyby přišel zloděj? Možná, napadlo Frantu, kdybych se v posteli zabarikádoval, že by na mě nemohl! Nanosili s Petalíkem všechny polštáře a peřiny, které doma našli, a postavili si z nich doupě. Už to bylo trošku lepší, ale pořád to nebylo úplně ono. Franta jednou rukou drbal Petalíka na zádech, ve druhé držel baterku a peřiny byly kolem nich stočené jako veliký tlustý had. "Já mám nápad!" vyskočil najednou Franta. "Posvítím kouzelnou baterkou na peřiny a ty nás ohlídají a nikdo si na nás netroufne!" "Tak!" schválil mu to Petalík: Franta tedy peřiny ještě jednou pořádně naklepal a narovnal kolem dokola a pak na ně namířil paprsek baterky. "Co je?" zívl maminčin polštář, ze kterého se udělala hlava. Ostatní peřiny a polštáře se pospojovaly do ohromné housenky a teď se všelijak převalovaly a hledaly pohodlnou polohu. "Co je, já už jsem spal, a proč vy dva nespíte? Je noc." "My se bojíme, " šeptl Franta. Nevěděl, jestli by se náhodou neměl bát i té peřinové housenky. "Ale jdi," zabručela housenka. "Pěkně si lehni, přikryj si nohy, já ti budu něco povídat nebo zpívat a za chvíli jsi v limbu." "Kde?" lekl se Franta. "Já na noc nikam nesmím! A je stejně zamčeno." "Ale to se jen tak říká," smála se mu housenka hlubokým hlasem, až se za břicho popadala. "Prostě budeš spát a spát a bude se ti něcho hezkého zdát." A dala se do zpěvu: "Houpy hou, sny už jdou, už se spaní neubráníš, už tě s sebou odnesou, houpy hou, houpy hou..."