Hada znázornil zevnitř i zvenku, aby bylo každému jasné, o co vlastně jde.
Vzpomínáte?

Od té doby jsem Malého prince četl několikrát, ale nad tím obrázkem jsem se už víc nezamýšlel. Znovu se mi vybavil až ve chvíli, kdy jsem se jednoho dne setkal s milou sousedkou. Ve spěchu za sebou zabouchla dveře bytu a pospíchala k výtahu. Nastoupili jsme společně. Paní sousedka byla budoucí maminkou, což bylo zjevné podle velkého bříška, které si držela přikryté oběma rukama. Usmála se na mě a něžně si ho pohladila:
„Naše malá princezna se už asi nemůže dočkat. Musíme jít k lékaři na kontrolu. Nevím, kam tak pospíchá, má přece ještě dva měsíce čas.“
„Jak víte, že je to… Malá princezna a ne Malý princ?“ zeptal jsem se. Vzápětí jsem si uvědomil, že to byla hloupá otázka. Každý přece ví, že dnes se díky ultrazvuku dá jasně vidět, jestli se budoucí maminka může těšit na chlapce, nebo na děvčátko.
Sousedka vycítila moje rozpaky a vyndala z kabelky malý obrázek. Najednou jsem si vzpomněl na kresbu velehada v knize o Malém princi. Viděl jsem v té chvíli něco, co se normálním zrakem vidět nedá.
„Všechny moje přítelkyně, které čekají děťátko, mají takové fotografie. Když se setkáme, ukazujeme si je, jako kdyby už naši maličcí byli na světě. Není to úžasné?“
„To určitě,“ souhlasil jsem a vrátil jsem ten zvláštní obrázek Malé princezny její mamince. Nechtěl jsem se šířit o tom, že tak malý človíček vypadá úplně neskutečně. Jako kdyby to byl návštěvník ze vzdálené planety. Zvláštní, ale zdálo se mi, jako kdyby to děvčátko bylo velmi smutné. Kdesi jsem četl, že miminka v bříšku se dovedou i usmívat. Nebo se tváří, jako by nad čímsi přemýšleli. A když jsou unavené, zívají…
Paní sousedka viděla, že také nad něčím přemýšlím.
„Ještě jste neviděl takový snímek?“
„Ne,“ přiznal jsem se.

Budoucí maminka se na mě překvapeně podívala a najednou se chytla za bříško. Možná, že ji ta malá právě kopla. Anebo že by to bylo něco vážnějšího? Zbledl jsem. Viděl jsem ve filmu, jak jedna těhotná paní uvízla ve výtahu a jak děťátko v tu chvíli chtělo na svět. Bylo to velmi dramatické, ale nakonec všechno dobře skončilo.
„Není vám špatně?“ zeptal jsem se s obavou v hlase.
Sousedka zakroutila hlavou. Asi se necítila právě nejlépe, ale nechtěla mě tím obtěžovat. Zacinkala klíči.
„Mám před domem auto. Za chvíli jsem u doktora.“
„Nebojíte se v tomto stavu sama řídit?“ divil jsem se.
Usmála se:
„Nejsem sama, moje malá mi bude pomáhat.“
„No jen aby!“ zapochyboval jsem. „Opravdu nechcete, abych šel s vámi?“
„Děkuji, jste milý.“
Výtah zastavil. Vystoupili jsme, přidržel jsem paní sousedce dveře a ještě jsem se zeptal:
„A jak se bude jmenovat?“
Paní sousedka se zakousla do rtů. Teď se tvářila rozpačitě ona.
„Ještě nevíme. Jsem trochu pověrčivá, a tak…“
„Chápu,“ přikývl jsem. Užuž bych šel za ní, ale všiml jsem si, že v mé schránce je nová pošta. Zavolal jsem za paní sousedkou cosi na rozloučenou, aby se držela a že věřím, že všechno bude v pořádku. Těžké vchodové dveře se hlasitě zabouchly.
BUM!
Zůstal jsem na chodbě sám. Když jsem otevřel dvířka poštovní schránky, objevil jsem v ní zvláštní dopis. Nebyla to normální obálka, jen poskládaný list papíru zalepený lepicí páskou. Nejdřív jsem ho chtěl otevřít hned na místě, ale cosi mi říkalo, že si tu neobvyklou poštu mám radši v klidu prohlédnout až doma. Vrátil jsem se do výtahu.
Když jsem byl ve třetím poschodí, uvědomil jsem si, že na dopisu není uvedený žádný adresát. V sedmém poschodí mě napadlo, že ta zásilka vlastně nemusí patřit mně a že držím v ruce cizí poštu. Trochu jsem znejistěl. Když byl výtah mezi sedmým a osmým poschodím, znejistěl i on. Najednou to s ním prudce cuklo a zastavil.
TMA!
TICHO…
„No hurá! Akorát tohle jsem potřeboval. Rozbitý výtah. Vypnuli proud? Nebo se v něm něco zaseklo?“
Povzdychl jsem si a opřel jsem se hlavou o stěnu nehybné výtahové kabinky. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle trčel. Úplně jsem ztratil pojem o čase. Najednou jsem však měl pocit, že v té tmě nejsem sám. Lekl jsem se. Vytáhl jsem z kapsy mobil.
SKUTEČNĚ!
V namodralém světélku jsem spatřil, že proti mně stojí malé, ani ne šestileté děvčátko.
„Prosím, stlačíš mi devítku?!“ zeptalo se tiše.
„Cože?“ nechápal jsem.
„Sama tam nedosáhnu, je to vysoko!“
„Výtah se zasekl. Nejde nahoru, ani dolu. A vůbec, kdo jsi?“
Nechápavě jsem mžoural do tmy.
„Nevím. Nejmenuju se nijak. Ale tuším, že mi říkali… naše Malá princezna.“