Sice se o tom nemluvilo, ale i pionýři měli své tajné sny. A, jak sjezdy šly, školní koprovkou živená mladá varlata, uložená v červených trenýrkách (ozdobených na zadní kapsičce našívacím motocyklovým závodníkem ve smělém náklonu)
se i za normalizace začínala chvět touhou vystřelit majoru Gagarinovi do kosmu svůj žhavý a nedočkavý pozdrav.
Inspiračních zdrojů ale moc nebylo; snít o tom, jak na 1. máje za tribunou horečnatě svlékám Gustu Fučíkovou, to by byl spíš důvod k hospitalizaci. Nebyly banány a pomeranče, známá věc - ale tropické ovoce nebylo zakázané, prostě jenom nebylo; ke smůle dorostenců ale nebylo ani zakázané ovoce.
Bydleli jsme na stejném sídlišti. Hned vedle našeho stejného paneláku pro 99 rodin stál jiný stejný panelák pro 99 rodin. Večer, jakmile skončil další díl stejného televizního seriálu, 99 obrazovek v sousedním paneláku jako na povel zhaslo a sídliště šlo spát – ale předtím se minimálně 99 žen či dívek – každá jiná! - muselo omýt a převléknout do nočních košil, košilek a pyžam! A to se ví, že mnohá z nich občas zapoměla – úmyslně? - zatáhnout záclonu dostatečně pečlivě. Pro malého Tomíka, s dalekohledem na očích, to byly vzrušující "lovy beze zbraní". Pokaždé však hrozilo nebezpečí, že do pokojíčku nakoukne máma s přáním dobré noci, nebo se táta začne – bůhvíproč – shánět po dalekohledu.
Náhodný krok vpřed přinesla povinná četba: prohlídka naší stejné rodinné knihovny (stejnou měli doma i rodiče většiny spolužáků; hromadně se objednávaly celé ediční řady) přinesla místo hledaného Temna (Jirásek) světlo do mé nežítky zrůzněné tváře - hleďme ho, Mikoláše Alše! Jeho kyprým ženám v polích muselo bejt během žní fakt horko a mě trochu mrzelo, že lidskou práci už nahradily kombajny. O pár hřbetů dál mě potěšila i jedna ilustrace Maupassantova Miláčka - stojící odevzdaná žena se zavřenýma očima a vínovým podvazkovým pásem plus nějakej hubenej, díkybohu oblečenej chlápek s knírama, klečící před ní; na doktora nevypadal (toho jsem ale stejně odstřih´).
Abych srovnal Bednářův náskok (propiska se svlékající-se a zase-se-oblékající ženou), pokusil jsem se koupit v papírnictví za ušetřené kapesné (vynášení koše, česání střapců koberců) malý černobílý kalendář s akty, o kterém se o přestávkách hodně mluvilo, jenže když na mě přišla řada, odvaha mi dala sbohem a domů jsem si přinesl nějakou bez rozmyslu koupenou tužku, dřevěnou, samozřejmě nesvlékací, která ale časem přišla vhod, protože co jsme si nemohli koupit, to jsme si zkoušeli namalovat – jenže na Mikiho Alše jsme prostě neměli.
Sbírka, ukrývaná v dolním šuplíku pod plastickou mapou Tater a diplomem za 4. místo ve skoku dalekém v celopražském přeboru starších žáků (slušných 4,05m), se časem rozrostla o reklamu na podprsenky Triola (z babiččiny Vlasty) a samozřejmě i o reklamu na jediný, navíc asi dost přístupný striptýz v ČSFR, "Krásu bez závoje" v pražské Lucerně (trochu ukvapená výměna s Dittrichem za už nelepící samolepku benzínky Esso - "Ich habe den Tiger im Tank!").
Pak přišel den D., zdánlivě všední. Rodiče v práci, brácha nejspíš někde letoval barevnou hudbu nebo s kámošem zapisovali do oranžového sešitku ("na slovíčka") škrábance, zjištěné na nějakém vzácném LP (např.: Deep Purple – Machine Head – Smoke on the water – asi 2x zapraská v půlce skladby, pak už dobrý.
Sám doma. Automaticky jsem zašel do knihovny skouknout Alše, to dá rozum (i cit) – jenže když jsem ho navyklým pohybem vyprošťoval ze sevření Věků (F. L.), všiml jsem si vzadu zastrčené čtvercové publikace...která už za okamžik vydala své fantastické, BAREVNÉ tajemství!
Mladá koupající se, 1892! Gabriela v rozhalené blůze, 1874! Koupající se žena se psem, 1870! Posezení na skále po koupání, 1869! Koupající se, 1918-1919! Lóže, 1874, no, nic moc, ale hned o stránku dál: Akt ozářený sluncem, 1875!! Velké koupání, 1885-1887, tam jsou dokonce čtyři!! Akt v přírodě.... AUGUSTE RENOIR, nejlepší malíř všech dob na světě!
Nebylo, žel, dostatek času dosyta se vynakochat. Vše zpět na místo. Věky zastrčit, Aleš hybaj do řady, srovnat hřbet! Však můj a Augustův čas ještě přijdou. A Štěstí přeje připraveným.
Už nevím, proč máma tenkrát v noci nakoukla do mého už zhasnutého pokoje. Naopak vím, že na jejím místě bych i já v pokoji rozsvítil a nadzvedl peřinu, pod kterou bych tušil své dítě. A naopak zase nevím, co bych dělal, kdybych pod odhalenou peřinou opravdu objevil své dítě, s očima přistižené myši ve špajzu a se zelenou plastovou dobíjecí baterkou z NDR (dárek od dědy), stále ještě namířenou na bujné skvosty světového malířství 19. století...
Renoir zmizel a život zešedl. Květy sice zanedlouho přišly se zajímavým materiálem o odsouzeníhodně bujícím erotickém průmyslu v Dánsku, ale nic z toho nebylo: jo, článek slibně uvozovala celostránková ilustrační fotka stovek a stovek obálek erotických časopisů - jenže pod silnou lupou (koupenou do skautu krátce předtím, než ho znovu zakázali) se všechny ty blonďaté hlavy, všechny ty stíny vysněných klínů i obliny klukovských cenin proměnily v neostré, beztvaré, neidentifikovatelné fleky a šmouhy – a abstrakce, to není nic pro mně; já už budu do smrti milovat impresionismus.
