Katrine. Byl jsem zamilovaný do ní a ona do mě. Nebyl jsem homofob, moje politické postoje naznačovaly, že mám k problému homosexuality liberální vztah, no tak, říkal jsem, ať si klidně uzavírají sňatky, ať klidně mají děti, nechte je, ale sám jsem si od takových věcí udržoval naprosto jasný odstup. To mi nebylo podobné.
Nemyslel jsem na kluky. Nepřipadali mi krásní. Ani oškliví. Prostě jsem o nich takhle vůbec nepřemýšlel. Moje dětská fascinace androgynními anglickými umělci z osmdesátých let – Nick Rhodes z Duran Duran, Martin Gore z Depeche Mode, Boy George – byla dávno pryč. Bylo mi sedmnáct a myslel jsem na holky. Měl jsem mámu, kterou jsem miloval, babičku, ke které jsem vzhlížel, a myslel jsem na holky. Pořád a neustále. Miloval jsem na holkách všechno – způsob chůze, způsob, jakým držely tužku, jejich vysoké hlasy, drobná prsa, velká prsa, dlouhé vlasy, které si musely odhazovat přes rameno, když se sklonily nad lavici, aby mohly psát, krátké pevné vlasy, cokoli. Přijal bych cokoli, co by se mi nabízelo, pokud by to bylo připevněné na nějaké holce: dřívko, hnací řemen, plechovku. A pak přišel Yngve. Zazvonilo na konec hodiny. Moje tělo zareagovalo, aniž jsem si to přál, ještě než učitel Hagen stihl říct „To je pro dnešek všechno".
Vyskočil jsem ze židle úplně bez sebe. Helge, který seděl za mnou, na mě pohlédl zpoza svých dlouhých hnědých mastných vlasů.
„Kristova noho, Jarle, vyklidni se, ty vole, potřebuješ si ho vyhonit, nebo co?"
„Chce se mi děsně chcát," odpověděl jsem a vyřítil se ze dveří. Za sebou jsem zaslechl Helgeho, jak dodává „Vem to i za mě".
Byl jsem na školním dvoře první. Kde je?
Choval jsem se jako kov v blízkosti magnetu, a ne jako člověk s citem pro taktiku a diskrétnost. Byl jsem zamilovaná loutka zbavená veškeré vlády, byl jsem čiré odhodlání, čirá fascinace. Celá moje osoba tancovala podle píšťalky zamilovanosti, ačkoli jsem se tomu snažil vyhnout. Všechny dny následujících týdnů, od tohohle lednového rána, se měly točit kolem jediného: jak být v jeho blízkosti. Jak být tam, kde je on, dělat to, co dělá on. A v tom ne existovala žádná vypočítavá taktika – jenom magnet Jarle, vůle Jarle, zamilovanost Jarle. Rozhlížel jsem se po dvoře. Netrpělivě jsem si mnul špičky prstů.
Kde jenom je?
Třída dorazila za mnou.
„Kurva, tos to zmák rychle." Helge vytáhl paklík marlborek. „Cígo?"
„Ani ne," zamumlal jsem, aniž jsem se na Helgeho podíval, a přál jsem si, aby byl pro jednou pěkně daleko.
Obyčejně jsme přestávky trávili s Helgem spolu. Cítili jsme se povzneseni nad ostatní. Arogantní,političtí, punkoví. Hodili jsme se k sobě. Probírali jsme politiku, fi lmy, muziku, literaturu, holky a pivo, shodovali jsme se na tom, že U2 se už dávno zkomercializovali, domnívali jsme se, že literatura, kterou nám prezentují ve škole, jsou konzervativní sračky, milovali jsme film Štamgast,
Charlese Bukowského, The Smiths, Dead Kennedys, Jima Jarmusche, Stanleyho Kubricka, odmítali jsme všechno, co se nehodilo pod náš alternativní deštník. Pro takové jako my to byla doba principů a nejdůležitějším principem bylo být takoví, jako jsme byli my, a ne takoví, jako byli oni.
Dík a chvála těm, kteří nás označovali za zvláštní. Kdyby jich nebylo, ať už šlo o společnost, politiky, normály, rodinu, křesťany, nebo boháče, měli bychom to s Helgem těžké. Bylo nás málo a vychutnávali jsme si fakt, že je nás málo a že jsme alternativci. Že můžeme stát bok po boku na školním dvoře, kouřit marlbora a diskutovat o životním prostředí, nové desce Nicka Cavea nebo o některé z písní naší kapely Mathias Rust Band.
Založili jsme tuhle kapelu, které se Helge tehdy v ullandhaugském lese smál. Mně ta myšlenka utkvěla v hlavě, koupil jsem si kytaru a vyzval jsem Helgeho: Půjdeš do toho se mnou, nebo ne?
Musíme něco udělat, prohlásil jsem a myslel si, že budeme tvrdá, inteligentní a politická kapela.
Helge opopoval, že to nikdy nebude fungovat, tvrdil, že je ještě míň muzikální než já – a kdo teda jako bude psát písničky, co, vole? Ale nakonec na to přistoupil. Hrál na bicí, s baskytarou se k nám přidal jeden kluk, Andreas, kterého znal Helge a který chodil na St. Svithun. Nepsal písničky a nepletl se do formování kapely, byl baskytarista. Fajn kluk. Klidný, rozvážný, v jeho blízkosti se člověk vždycky cítil jistě. Helge a já jsme někoho takového potřebovali. Ale Mathias Rust Band byla naše záležitost, velkou část přestávek jsme trávili diskusí o ní a naše debaty často přecházely v hádku. Helgemu pořád připadalo, že je to moc měkké, chtěl víc punku a hardcore, spíš ve stylu Hüsker Dü, zatímco já jsem trval na své směsi popu a nové vlny, a Helge se domníval, že to musíme rozjet a začít zpívat anglicky, a co kdybysme sehnali dalšího kytaristu, kterej by byl dobrej, pak bych se prej mohl já soustředit na zpěv – protože, upřímně řečeno, Jari, ty na kytaru hrát neumíš. A když už jsme u toho, tohle jméno – proti kterému Helge protestoval od prvního dne – musíme změnit, ty vole, a to teda sakra rychle. Pořád si myslím, že Piča satan anarchy komando je dobrej název, dodal.
Jenže teď se mi nehodilo, že Helge stojí vedle mě, nabízí mi marlborku a chce probírat ES nebo kapelu.
Rozhlížel jsem se.
„Ty vole, koho to furt vyhlížíš? Katrine?"
Přikývl jsem. Helge se rozesmál. Rozhlížel jsem se po školním dvoře, aniž jsem chápal, čemu se směje, a taky mě to nezajímalo. Nic nemohlo zarazit můj pohled.