Nejdřív nechtěl vystoupit z auta a pak, uprostřed parkoviště, sebou najednou cukl. Tak jsem vykřikl jeho jméno a přidal k tomu povel.

Zalil mě podivný, nepříjemný pocit. Jako bych měl ke všem orgánům přitisknutou ledovou kovovou tyč. A v té chvíli jsem si všiml, že mi zmizely nohy. A s nimi i zbytek mého těla.

Jelikož se považuju za racionálního člověka, vyvodil jsem z toho jediný logický závěr.

Právě jsem zemřel.

Natáhl jsem bačkory, asi mrtvice. Sakra, to je na pytel.

No aspoň jsem odešel s pořádným dluhem. I když ne ve stylu Judy Garlandové, která po sobě nechala čtvrtmilionové manko, když to zabalila. Jenže dost předčasně.

Takže takovéhle to je, když je člověk mrtvý.

Trochu překvapující. Asi jsem čekal něco jiného.

Vaše tělo zmizí, ale mysl funguje dál.

Páni, kdo by to řekl.

Jak dlouho ale bude mysl ještě fungovat? Jenom pár sekund, než to váš mozek konečně vzdá pro nedostatek kyslíku? Minutu, dvě? Tak jak?

Věřil jsem, že je po mně, pořád jsem však cítil, jak mi v hrudi bije srdce.

Něco tady nehrálo.

Rozhlédl jsem se kolem. Byl tam můj pes, pořád tahal za vodítko, které vedlo od jeho obojku a na druhém konci viselo – zjevně samo o sobě – ve vzduchu.

Jestli jsem mrtvý, tak kde je tělo? Copak by alespoň nějaká jeho viditelná část neměla ležet bez hnutí na asfaltu?

Můj pes z toho byl stejně vyděšený jako já. Skoro mi utrhl neviditelnou ruku. Bez přemýšlení jsem vykřikl jeho jméno a zopakoval ten povel.

Divně mi zahučelo v uších, před očima se mi zamihotaly a rozprskly červené hvězdičky a já byl najednou zpátky.

Páni; takže nakonec nejsem mrtvý. Zkontroloval jsem se. Nohy mi rostly přímo z rozkroku. Viděl jsem svůj pivní pupek, sešmajdané sandály, zatuchlé kapsáčové šortky a celý zbytek své maličkosti. Ano, moje tělo se vrátilo do viditelného světa. Rozhlédl jsem se po prázdném parkovišti. Můj dramatický odchod a znovuobjevení proběhly dle všeho beze svědků.