A stejně tak vím, co najdou ostatní, protože to nacházíme dnes a denně celých jedenáct let, co pracuju. Najdou mohylu, a prosím, nechť se nikdo neurazí, je to náš výraz pro lidský sajrajt. Nerad bych se někoho dotknul, to rozhodně nemám v úmyslu. Jenže naše milé město má své mouchy, mezi které patří i to, že si tady hodně lidí nemůže dovolit záchod a tekoucí vodu. No, a když to na ně přijde, udělají to, kde to jde. Většina takových lidí žije v krabicích naskládaných do pěkné výšky na sobě. Takže když musíte na záchod, uděláte to na cár novin, zabalíte a hodíte do koše. Všechny odpadkové pytle míří na jedno místo. Nejdřív se ze všech koutů města svážejí na vozících, pak je přeloží na náklaďáky, nebo dokonce naloží do vlaku – to byste se divili, kolik odpadu naše město vyprodukuje. Jsou toho haldy a všechno putuje sem k nám. Věčný proud náklaďáků a vlaků nikdy neskončí a nezastavíme se ani my. Prolézáme odpad po čtyřech a třídíme ho.
Tomuto místu se říká Behala
„Ale sem tam přece jen něco najdeš?" zeptal se mě onehdy někdo. „Aspoň někdy?"
Víte, míváme tu návštěvy. Ve většině případů jsou to cizinci, kteří zavítají do misijní školy, co se otevřela před pár lety a přežívá dodnes. Vždycky se usměju a odpovím: „Někdy ano, pane! Někdy ano, paní!"
Ale ve skutečnosti mám na mysli: Ne, nikdy – protože většinou najdeme akorát tak mohylu.
„Co to tam máš?" zeptal jsem se Garda.
„Co asi, hele," odpověděl.
Vím, co to je. Tenhle zajímavý balíček, co vypadal, že obsahuje něco krásného. Jaké překvápko! Zas mohyla.Chtěli byste se přijet podívat? Behalu ucítíte mnohem dřív, než ji spatříte. Je velká asi jako dvě stovky fotbalových hřišť nebo tisícovka basketbalových – nevím přesně, táhne se do nedohledna. Ani nevím, kolik z toho odpadu připadá na mohyly.
Když máme smolný den, mám dojem, že většina. Při představě, že po tom celý život chodíme, dýcháme to, spíme vedle toho, no... Možná že jednou přece jen „něco hezkého" najdu. To určitě.
Ale jednou se to přece jen stalo.
Klukem ze skládky jsem se stal, jakmile jsem se dokázal sám přesunovat a sbírat věci. Kolik mi mohlo být? Ve třech letech už jsem třídil.
Teď vám řeknu, co jsme sbírali.
Plasty, protože znamenají rychlý výdělek, platí se od kila. Nejlepší je bílý plast, který putuje na jednu hromadu, modrý na druhou.
Pak papír, pokud je bílý a čistý. Čímž chci říct, když ho zvládneme vyčistit a usušit. A taky lepenku.
I konzervy a všechno, co je z kovu. Sklo, když jsou to láhve. Kusy látky a hadry všeho druhu – sem tam najdeme tričko, kalhoty, kus pytle, ve kterém bylo něco zabalené. Polovinu vlastního šatníku našly děti na skládce, ale většinou to dáme na hromadu, necháme zvážit a prodáme. Měli byste mě vidět v plné parádě. Nosím ustřižené džíny a dlouhatánské triko, které si můžu vyhrnout na hlavu, když slunce moc pálí. Boty nenosím za prvé proto, že žádné nemám, a za druhé, že bych necítil, na co šlapu. Misijní škola se hodně snažila a opatřila nám boty, ale většina dětí je stejně prodala. Odpadky jsou měkké a naše chodidla tvrdá jako kopyta.
A máme tu i fast food, to je byznys sám pro sebe. Já ani Gardo k němu nemáme přístup, zavážejí ho na druhou stranu, kde si mezi sebou stovka dětí rozebírá brčka, kelímky a kuřecí kosti. Všechno je probráno, očištěno, zabaleno, na kole dopraveno k váze, zváženo a prodáno. Pak se to hezky na korbách náklaďáků vrací do města, odkud to k nám přišlo. Když se mi daří, vydělám dvě stě pesos za den. Když se nedaří, tak asi padesát. Takže žiješ ze dne na den a doufáš, že neonemocníš. Život se ti scvrknul do háčku, který třímáš v ruce a obracíš jím odpadky.
„Co to tam máš, Gardo?"
„Mohylu. Co ty?"
Obrátím papír. „Mohylu."
Ještě musím říct, že já jsem ten kluk ze skládky, co nosí kraťasy. Většinou pracuju bok po boku s Gardem, postupujeme rychle kupředu. Malé děti a staří lidé často odpadky jen dokolečka přehrabují, jako kdyby museli obrátit každou věc, na kterou narazí. Zato já dokážu kusy papíru nebo plastu sbírat rychle – pokud to tedy není mohyla, jsem v tom docela dobrý.
Gardo je můj parťák, pracuju vždycky jenom s ním. Dává na mě bacha.
Takže kde mám začít?
U toho šťastného nešťastného dne, kdy se mi svět obrátil naruby? Bylo to ve čtvrtek.
Tehdy jsme s Gardem pracovali u jednoho z pásových dopravníků. Tyhle obrovské věci na dvanácti velkých kolech se táhnou po úbočích hald. Naberou odpadky a vyvezou tak vysoko, že tam ani nedohlédneš, a pak je zase vyklopí. Vyvážejí na vrcholky hromad nový odpad, a nesmí se k nim, prý je to nebezpečné. Když tě hlídač načapá, jak pracuješ pod pásem a shůry na tebe prší sajrajt, vyžene tě. Jenže když chceš být první na řadě, ale nemuset lézt přímo do popelářských aut – protože to je sakra nebezpečné, znám kluka, který tam přišel o ruku –, tak se vyplatí být u pásu. Auta odpad vyloží, buldozery nahrnou na pásy a ty ti ho dopraví až na vrcholek haldy přímo pod nos.
A přesně tam, s výhledem na moře, jsme tenkrát seděli.
Gardovi je čtrnáct jako mně. Je hubený jak lunt, samá ruka, samá noha. Narodil se o sedm hodin dřív než já, prý na stejném prostěradle. Nejsme bráchové, ale klidně bychom jimi mohli být, protože on přesně ví, co si myslím, co cítím a co mám zrovna na jazyku. Jelikož je starší, občas mě komanduje a radí, co mám dělat, a většinou mu to projde. Říkají o něm, že je moc vážný, že se ani neusměje, a on na to odpovídá: „Tak mi ukažte něco, co je k smíchu." Je pravda, že dokáže být pěkně protivný, na druhé straně dostával výprask častěji než já, proto možná dospěl dřív. Jednu věc ale vím jistě – musí být vždycky na mé straně.
Jak se k nám při společné práci sypaly odpadkové pytle – některé už roztržené –, našel jsem svůj „speciál". Speciálem myslím neporušený pytel s odpadem z lepší čtvrti, kvůli kterému stojí za to mít oči na stopkách. Dodnes si pamatuju, co jsem tenkrát našel. Krabičku od cigaret s jednou, co zůstala uvnitř – to byl bonus. Skoro čerstvá cuketa, která později putovala ještě pod pokličku, a hodně otlučených plechovek. Propiska, asi vypsaná, těch se tu najdou spousty. Pár listů suchého papíru, které jsem rovnou strčil do svého pytle, a pak další a další odpadky – staré jídlo, možná rozbité zrcátko. A pak mi přímo do rukou vypadla...
Vím, říkal jsem, že nic zajímavého nikdy nenajdeme... OK, jednou za život...
Spadla mi přímo do rukou: malé kožená taška, se zataženým zipem, potřísněná lógrem z kafe. Rozepnul jsem zip a vytáhl peněženku. Taky tam byla složená mapa a v ní klíč. Gardo se přišel podívat, seděli jsme tam na bobku spolu. Ruce se mi třásly, protože peněženka byla naditá. Bylo tam jedenáct set peset, a řeknu vám, to jsou velké peníze. Kuře stojí sto osmdesát, pivo patnáct. Hodina ve videoherně pětadvacet.
Seděl jsem tam, smál se a děkoval Bohu. Gardo do mě žďuchal, a nestydím se prozradit, že jsme tam docela křepčili. Dal jsem mu pět stovek, což bylo fér, jelikož já to našel. Šest set bylo mých. Podívali jsme se, jestli tam nebudou další poklady, ale byly tam už jen nějaké staré papíry, fotky a – a to je zajímavé – průkazka. Byla trochu odřená a zohýbaná, ale podobenka na ní byla jasně rozeznatelná. Přímo do objektivu se vystrašeně díval nějaký muž, možná se lekl blesku fotoaparátu. Jméno? José Angelico. Věk? Třiatřicet, zaměstnán jako sluha. Svobodný, místo bydliště někde v Green Hills. Žádný boháč, bylo mi ho trochu líto. Ale co naděláš? To za ním máme jet do města a říct: „Pane Angelico, rádi bychom vám vrátili, co vám patří."?
Dvě malé fotky holky ve školní uniformě. Těžko říct, kolik jí mohlo být, možná sedm nebo osm, dlouhé černé vlasy, krásné oči. A vážný výraz ve tváři, jaký mívá Gardo. Asi jí zapomněli připomenout, že se má usmívat.
Pak jsme prozkoumali klíč. Měl na sobě drobnou visačku ze žlutého plastu. Na obou stranách bylo číslo 101.
Mapa byla normální mapou města.
Všechno jsem to dal stranou, pak si to nacpal pod kraťasy, a zase jsme se dali do třídění.
Pokud nechceš o svůj nález přijít, pak nesmíš vzbudit pozornost. Ale byl jsem rozrušený. Vlastně oba, a měli jsme na to právo, protože tahle taška změnila úplně všechno. O mnoho let později jsem si uvědomil, že Každý potřebuje svůj klíč.
Jen ty sám s tím správným klíčem dokážeš otevřít dveře dokořán. Protože nikdo jiný to za tebe neudělá.