Tátu obojí dost překvapilo. Seděl proti mně nad talířem, vedle něj měl blok plný čmáranic a škrtanců, levou rukou svíral vidličku, pravou tužku a v zamyšlení napichoval želví noky střídavě obojím. „To máte za domácí úkol nebo co?"

„Ne. Jen by mě to zajímalo."

Když táta doluje z hlavy nápad na reklamu, tlačí si mezi obočí ze všech sil konec propisovačky. Teď si spletl ruce a zabodl si do čela vidličku. „Víš, že s tím tátou je to dobrý?" zajásal. „Tati, jak jsi začal chodit s maminkou? zeptá se kluk táty, a když na to táta vykulí oči, dodá ten špunt tím svým dětským hláskem: Našli jste se, protože jste měli stejnou navigaci?" Otec to zapištěl příšerným hláskem, jakým naštěstí žádné dítě nemluví, a na to promluvil tak, jak se mluví jen v reklamách: „S navigací Sem-Tam cesty ke šťastným cílům! – To je hodně dobrý!" rozzářil se, že mu i kapky krve mezi obočím po bodnutí vidličkou zablikaly jako žárovičky. „Díky, Michale!" popadl blok a pádil do pracovny zapsat si do počítače, co se bude v reklamě na navigaci Sem-Tam říkat.

Moc dobré se mi to nezdálo. Připadalo mi, že je táta z formy a jen si přehnaně fandí. Už od želvích noků, které v reklamě tak vychválil, až sám uvěřil, že po nich bude žít do sto šedesáti let. Nechal jsem ho chvíli v pracovně nadšeně hulákat a pak jsem šel za ním.

„Tak jak jsi s maminkou začal chodit?" zeptal jsem se znovu.

Nevnímal mě. Musel jsem to zopakovat potřetí.

„Jo já?! – V tanečních!" rozesmál se. „Ulovil jsem ji jako tučňák!" Chechtal se ještě víc, takže kdo by ho neznal, měl by strach, že mu přeskočilo, ale my doma víme, že po vymyšlení reklamy se směje všemu, takže jsme celkem v klidu. Jen teta Marcela, pokud je u toho, si dělá poznámky do svého psychiatrického notesu. Tvrdí, že táta jednou skončí jako její pacient, tak mu už v notesu vyhradila stránky.

Byli jsme ale doma sami, takže táta mohl v dobré náladě z té reklamy vesele a zeširoka rozprávět, jak to má rád. Říkal, že taneční jsou bojem hejna tučňáků, tedy kluků-zoufalců v oblecích, o pár hezkých holek, protože hezkých holek nikde moc není, tedy ani v tanečních. Když prý dá taneční mistr pokyn: Pánové, zadejte se!, mají jít tučňáci důstojným krokem přes parket každý ke slečně, která stojí naproti. Jenže tučňáci vyrazí jako střely v touze být první u nějaké z nejhezčích holek. Táta prý mnohem líp běhal, než tančil, což bylo rozhodující, takže byl u maminky většinou první. Pokud ho nepředběhl Nechleba, co běhal taky dobře. Pořád s Nechlebou o maminku závodili, až jednou při polce prošlápla maminka tátovi špičatým podpatkem botu.

„Podpatek se mi zaryl mezi palec a ukazovák. Dodnes si tu bolest pamatuju," vzdychl a zkřivil obličej jako herec, kterého ve filmu střelili. „Ale tancoval jsem dál, abych nedal Nechlebovi šanci. Na příští taneční jsem si musel vzít dědovy starý polobotky. Byly o dvě čísla větší a měly širokou špičku, takže jsem se do nich i s těmi oteklými prsty dostal. Všichni se mi kvůli těm botám posmívali, co ovšem bylo horší, špatně se v nich běhalo. Nechleba byl u maminky dřív, ale maminka mu řekla: Promiň, už jsem zadaná. Natáhla ke mně přes Nechlebu ruku jako labuť krk a já věděl, že je to ta pravá!"

Táta se smál, ale já ne. Nic legračního mi na tom nepřišlo.

Šoural jsem se do svého pokoje, a jak jsem si dával dohromady, co jsem slyšel od táty, co vím o seznamování hajného pana Sodomky s paní Sodomkovou a naší Anety se Šavrdou, došlo mi s hrůzou, že snad každá pravá láska musí začít tragédií. Máma zmrzačila tátovi botou dva prsty, Šavrda přejel Anetě nohu skejtem a pan Sodomka hraním na housle kvůli paní Sodomkové chytil alergii na všechny skřípavé zvuky, zvracel, když slyšel brzdit vlak ve stanici, takže se nemohl stát železničářem a musel utéct do ticha lesů, kam naštěstí paní Sodomková odešla s ním.

UKÁZKA 2:

Zazvonil mi mobil. Volal Metelka. Že mě Strunová prosí, jestli bych jí nepůjčil lyže.

„Na co potřebuje teď v létě lyže?" zeptal jsem se.

„A na co třeba potřebuje Hurych v zimě plavky?" zeptal se mě Metelka místo odpovědi a řekl to tak, že někdo, komu to trochu myslí, by se takhle tupě neptal.

Měl pravdu. Hurych jezdil na ozdravné pobyty k teplým mořím jedině v zimě, tak proč by nemohla jet Strunová v létě někam lyžovat. Na ozdravný pobyt nebo s baletem.

„A že chce půjčit lyže ode mě...?"

„Asi že máš nejlepší," řekl.

Když jsme byli v lednu se školou lyžovat na Monínci, dost jsem se tam novými lyžemi chlubil. I tohle dávalo smysl.

„Tak půjčíš jí je, nebo ne?" staral se Metelka. „Nemám chuť poslouchat, že jsem ti to nevyřídil!"

„Domluvím se s ní. Ty to neřeš," zavěsil jsem mu bez pozdravu a vytočil Strunčino číslo.

Volané číslo neexistuje.

Prozvonil jsem Metelku. „Dej mi číslo na Strunovou. Mám starý, co už neplatí."

„Mně nový číslo taky nedala," vzdychl Metelajs.

S tím jsem nepočítal, ale potěšilo mě, že Strunka Metlovi telefon nedala. Chvíli jsem koumal jak to udělat, ale bylo mi jasné, že ji nesmím zklamat, protože to bych pak už třeba nikdy nezachránil. „Hele, Metlo, a neříkala, jestli chce ty lyže i s botama?"

„Bez bot. Čau."

Metelka zavěsil. Ani jsem se nedivil, že tak rychle. Hřálo mě, že si na mě Strunka vzpomněla a ještě přinutila pitomce Metelku, co kvůli ní leze na stromy, i když to neumí, aby mi to vyřídil.

Už jsem byl ve škole mockrát středem pozornosti, ale i když jsme s Fialkou vyháněli ze třídy zeleného ducha vánočními františky a vysmeklo se nám to, že museli přijet hasiči, nevzbudilo to takovou pozornost, jako když jsem šel ráno do školy v trenkách a triku s lyžemi přes rameno. To mě měli za cvoka snad úplně všichni.

Pořvávali na mě různě vtipné hlášky, ale já nehnul brvou a dělal jsem, že nic neslyším. Zastoupil mi cestu i Anetin Šavrda, chtěl vědět, co zase jančím a o co si koleduju. Neodpověděl jsem ani jemu. Jen panu školníkovi jsem řekl, že nesu lyže do školy na dobročinné účely, ale jinak jsem statečně mlčel, brodil jsem se tím posměchem a dokonce jsem si přál, aby ho bylo co nejvíc. Aby ho slyšela i Strunová a viděla, že jsem hrdina, který pro ni klidně udělá všechno na světě. Těšil jsem se na chvíli, kdy před ni lyže postavím, ona mi řekne díky a usměje se na mě.

Našel jsem ji u šatny.

„Tady máš ty lyže, jak jsi chtěla," řekl jsem.

„Já? Lyže?! Co je to za fór?" odskočila ode mě.

Ve vedlejší šatně zařvali Metelka, Valouš, Kočí a Kotnour jako lvi při krmení. Řev se šířil po chodbách a vypadalo to, že zboří školu. Z ředitelny vyletěl Soják a viděl, jak stojím před šatnou a opírám se o lyže, jako bych právě vyhrál sjezd na mistrovství světa.

„Součku, co je to za divadlo?" pustil se do mě a rozhlížel se při tom po šatnách. „Kde je Fialka?"

„Doma. Má zlomenou nohu," sdělil jsem popravdě.

Sojka se hrozivě zašklebil. „Takže ten dneska nelyžuje. Dneska jsi vyhrál ty!"