„Tři trojky!? No, to se máš na co těšit!" syčela maminka jako kobra. Nebezpečně cukala volantem a oči jí žhnuly tak, že se možná protijedoucí řidiči lekali, jaký šílenec se na ně řítí se zapnutými dálkovými světly.
„Byl jsem nemocnej...," zkusil jsem se bránit.
„Mlč, prosím tě!" vybuchla maminka. „Chřipku jsi měl hned po pololetí. Na to se nevymlouvej!" zalomcovala volantem, div ho neulomila.
Ztratil jsem odvahu jí vysvětlit, že tou nemocí nemyslím chřipku, ale nemoc, co mám v hlavě. Já vlastně nevím jistě, jestli je to nemoc. Ale co jiného by to mohlo být? Když to na mě padne, neleze do mě učení, ať dělám co dělám. Jako bych na něj v mozku neměl žádné závity, nebo do čeho se to tam ukládá. A že jsem zkoušel kdeco. Když do mě učení nešlo koukáním do učebnic, pokoušel jsem se dostat ho do hlavy ušima. Četl jsem všechno hodně nahlas, aby to do mě vletělo odrazem od stěn, jenže jsem se asi moc soustředil na to, jestli dost řvu, a nezapamatoval jsem si zase skoro nic. Teprve pak jsem se na učení vykašlal. Až když jsem zjistil, že mi to fakt nejde.
„Jsi lajdák!" bouřila máma. „Největší lajdák pod sluncem!"
Podíval jsem se na sluníčko, jestli to vidí taky tak. Ale slunce bylo v klidu. Nemračilo se na mě. Svítilo a hřálo vlídně. Chovalo se přesně tak, jak se má chovat, když začínají prázdniny.
Na chvilku mě to utěšilo. Ale jenom na chvilku.
Ve škole jsme se učili, že slunce dává život všemu na zemi, jenže mně ho dali taky táta s mámou, a co mi bude platné slunce, když mě máma s tátou přerazí? Ve vesmíru moje vysvědčení asi nikdo neřeší, ale jsem hanbou naší rodiny a to se řešit bude. Jsem blbec, který má na vysvědčení napsané černé na bílém, že se s ním rodina nemá proč chlubit.
Proboha, když už je na všechno tolik vynálezů, proč někdo nevymyslel sprej na blbce? Postříkal bych se jím a zmizel. Ne napořád, to bych nechtěl, ale třeba na tři dny, kdy se všichni ptají jenom na vysvědčení... „Tak co váš Tadeáš? Měl samý jedničky?" - „Náš Tadeáš?" řekla by nechápavě maminka. „My žádnýho Tadeáše nemáme."
