Každé vyjádření – slovo, věta či pojem – je povýtce situační a je třeba vnímat souvislosti, v nichž byly řečeny. To, co citujete, jsem psal v eseji zabývající se politickým významem mravních postojů v totalitních poměrech. V nich opravdu jedno statečné slovo Solženicynovo může mít větší politickou sílu než v demokratických poměrech hlasy milionu voličů. Ale to jen tak na okraj. Hlavní je, že za tím stojím vlastně dodnes. V posledních patnácti letech jsem se totiž měl bezpočtukrát příležitost přesvědčit, jak je i v demokratických poměrech důležité, aby politika nebyla jen pouhou technologií moci, ale skutečnou službou občanům, službou pokud možno nezištnou, založenou na určitých ideálech, která dbá mravního řádu nad námi, pamatuje na dlouhodobé zájmy lidského rodu, nikoli tedy jen na to, co se líbí veřejnosti této chvíle, a odmítá se proměnit jen ve hru různých partikulárních zájmů či pragmatických cílů, za nimiž se nakonec skrývá jediné: snaha se za každou cenu udržet u vesla. Samozřejmě: je něco jiného jen tak nezávisle filozofovat a skutečně něčeho konkrétního v politice dosáhnout. To uznávám. Ale to přece neznamená, že politika musí rezignovat na všechny ideály, zříci se „srdce" a stát se jen jakýmsi technokratickým samopohybem.

Mimochodem: vzpomeneme-li si na Lecha Wałęsu nebo na Michaila Gorbačova, kteří se oba spolu s vámi podíleli asi nejvýrazněji na změnách koncem 20. století, zjistíme, že moc vděčnosti se od svých spoluobčanů nedočkali. Proč, podle vás, vděčnost je hodnotou, která do politiky nepatří? Proč se v politice tak rychle zapomíná?

Nevím, jestli to je pravidlem, vždyť můžeme vidět i úkazy právě opačné: někdo, kdo je v době svého politického působení permanentně a tvrdě kritizován, může se stát po letech – nejraději po smrti – postavou téměř zbožštěnou, o níž nelze utrousit jediné kritické slovo. Ať tak či onak, fenomén zapomínání či dokonce nevděku se zajisté v politice vyskytuje a má či může mít tisíc a jednu příčinu. Například: moderní média žijí často ze dne na den, od jednoho lákavého titulku k druhému, a není tudíž divu, že je dnešek může upoutávat až tak, že zapomenou na jakýkoliv včerejšek. Ba řekl bych, že se média leckdy chovají jako velmi rozmarné děvčátko; ve chvíli, kdy toto říkám, má například Česká republika předsedu vlády, kterého média udělala nadlouho zdaleka nejpopulárnějším mužem, aby ho nedávno během několika dnů udělala mužem nejnenáviděnějším, přičemž ani jedno, ani druhé nesouviselo příliš s množstvím jeho předností či záporů. Dále: leckterý politik sehraje – dík kombinaci mnoha šťastných okolností – uzlovou roli v určitou chvíli, kdy má tak říkajíc svou hvězdnou hodinu, přičemž to, co dělal předtím či potom, nemusí být vůbec zajímavé. Lze se divit, že ten dlouhý nepříliš zajímavý život může někdy vytěsnit vzpomínku na zásluhy z oné jedinečné chvíle? Neméně významné ovšem je, že mnozí politici udělají sami – samozřejmě bezděky – všechno možné pro to, aby se lidem zprotivili, například nesmyslně zpychnou. Jindy se stává, že práce někoho, kdo už nemá funkci, je nenápadně gumována z dějin jeho nástupcem, respektive všemi, kdo se těší raději z přízně vládců vládnoucích než těch, kteří už nevládnou. Svou roli hraje i to, že politika je trochu zvláštní oblast lidského konání: málokdy se stane, že dosáhne nějakého vskutku jednoznačně identifikovatelného a na první pohled zřejmého cíle, který si může jednou provždy odškrtnout jako svůj nesporný úspěch. Spíš tomu je naopak: je to takové věčně se táhnoucí těsto, které téměř nikdy neumožňuje člověku říct: cíle je dosaženo, mohu si to škrtnout a starat se o jiné věci. Není ostatně náhoda, že spíš se zapomíná na ty, kteří působili v dobách klidu, stability a pořádku, než na ty, kdo působili v dobách tak či onak převratných, přičemž je až druhotné, jak dobrou či špatnou roli jedni či druzí hráli. Zmínil jste se ale o Gorbačovovi, to je zvláštní a svým způsobem tragický případ: pokusil se nadzvednout pokličku, aby uniklo trochu páry z hrnce, a zřejmě ho vůbec nenapadlo, že jednou nadzvednutá poklička může – a dík velikosti přetlaku dokonce musí – odlétnout navždy. Jeho historická zásluha je ohromná – bez něj by se sice komunismus také zhroutil, ale třeba o deset let později a bůhví jakým divokým či krvavým způsobem –, nicméně ze zřejmých důvodů není a nemůže být jeho typ zásluhy tou nejlepší legitimací k politickému působení ve zcela nových – a původně jím dokonce nechtěných – poměrech.

(16. 1. 1994)

(...)

1) Posílám novou verzi projevu do Indie. Nechť pan Š. laskavě opraví eventuální gramatické či pravopisné chyby (indická jména). (...)

2) Čtu ve svém programu, že budu mít jmenování rektorů. Bude u toho třeba projev? Psaný, nebo improvizovaný? Budu vděčen za včasnou zprávu, abych si to mohl napsat. Má-li k tomu někdo nějakou myšlenku či informaci, nechť mi ji napíše.

3) Už tento týden má být ve vládě zpráva o mé cestě do Evropského parlamentu. Tam budu mít zřejmě zásadní projev, který si také musím zavčas napsat. V tomto případě bych ovšem chtěl od MZV mimo standardních podkladů zavčas (!) na papíře (!) ministerskou představu o tom, co bych tam měl říkat. MZV si totiž tuto cestu samo vymyslelo a samo navrhlo. (...)

6) Projev do Thajska jsem nenapsal, trochu pro časovou tíseň, hlavně však vinou nedobré psychofyzické kondice po večírku Na slamníku, který byl jinak fajn a měl pro mne značný smysl. (...)