Aby si učinila co nejpřesnější představu o tom, co ji čeká a nemine, četla každé ráno horoskopy v několikerých novinách, které si pan Elefterie kupoval kvůli inzerci nových pracovních míst. Před odchodem do města noviny prolistoval, a považoval-li to za vhodné, vyřídil několik telefonátů. Předtím si však uvařili a společně vypili silnou kávu.

Paní Gleofina byla Býk, zatímco pan Elefterie Vodnář. Spojení je to, pravda, poněkud nepatřičné, ale o tom se oba přesvědčili až po nějakých deseti letech manželství, když už starší dcerka chodila do školy. Toho dne, čtvrtého, co byl výtah mimo provoz, u Býka stálo: „Máte úžasnou chuť vyjít si buď na procházku, nebo do restaurace, ať na to praskne třeba půl výplaty. Už se vám zajídá věčně počítat drobné do posledního šestáku!" - což byla tedy pravda. Na procházku si přesto vyšel jako obvykle pan Elefterie, zatímco paní Gleofina zůstala, aby „se procházela" sama doma s šicím strojem. Zato u Vodnáře stálo: „Nepříjemnostem je pomalu konec, ale patrně jste i s nervy v koncích a nejste už dostatečně trpěliví, abyste si počkali na rozuzlení. Pokuste se to vydržet!" - což mělo jinými slovy znamenat, že nervozita pana Elefteria vzrůstala, jak se blížil den mimořádného tahu Lota. Proto už ani neměl doma stání, chodil ven a bloumal po ulicích, vydán na pospas stále hůř ovladatelnému vnitřnímu nepokoji. K oběma předpovědím z Bacăuského věstníku se pojila doporučení z Události dne, kde u Býka mimo jiné stálo: „Příliš snadno propadáte panice a kvůli maličkostem děláte příliš velký rozruch," a Vodnáře upozorňovali: „Nevybrali jste si nejvhodnější chvíli, abyste přešli do útoku." Pokud jde o deník Probuzení, ten paní Gleofina četla jen proto, že předpovědi nebo doporučení zvěrokruhu vycházely právě na­opak. Když například psali: „V dohledné době získáte skromnou, ale pro vás významnou částku peněz," znamenalo to, že místo aby dostala od nějaké zákaznice peníze za ušité šaty, jimiž by pokryla výdaje na domácnost, mohla se nadít toho, že každou chvíli zazvoní u dveří pan Ion-domovní důvěrník, aby jí znovu připomněl, že už půl roku nezaplatila inkaso.

Úterní vydání Probuzení obsahovalo navíc „Test týdne", na jehož základě se čtenáři mohli dozvědět spoustu důvěrných tajemství jak o sobě, tak o druhých. Vyplnit dotazník vypadalo na první pohled nesmírně jednoduše, vedle každé otázky byly dva čtverečky, které stačilo zakřížkovat. Například na otázku z tohoto týdne: „Je vám manžel věrný?" odpověď zněla NAPROSTO VĚRNÝ, pokud jste získali nad 1300 bodů; VĚRNÝ, pakliže jste získali 1100 až 1300 bodů;

NE PRÁVĚ VĚRNÝ pod 1000 bodů a JISTÁ ZRADA! pod 800 bodů. Vlastní otázky z testu se týkaly nejrůznějších stránek každodenního života: „Spí váš manžel častěji na levé nebo na pravé straně? Když se obléká, kterou nohu navléká jako první do nohavice, levou nebo pravou? Když vám přinese dárek, kterou rukou vám ho podává, pravou nebo levou?" - paní Gleofina už dávno od manžela žádný dárek nedostala, takže zavřela oči a namátkou udělala křížek. Když doplnila odpovědi i u ostatních otázek a sečetla body, ohromeně zjistila, že pan Elefterie nakonec získal jen nějakých 300 bodů z 1500 možných. V mysli a hlavně v představách jí vzklíčilo strašlivé podezření: „Hm, tak takhle to je! Odtud vítr vane, pane Lefter!" zamumlala, neboť jí teprve teď došlo, proč pan Elefterie odchází každé ráno z domu pod záminkou, že si hledá místo, a vrací se až po obědě bez ničeho určitého. Výsledek testu se zároveň shodoval s tím, že pan Elefterie odkládal sine die plnění určitých manželských povinností, že prý je vystresovaný. Od té doby, co měla hemoroidy, byla paní Gleofina velice podezíravá. Hlavou se jí mihla jedna dávnější, dnes již pozapomenutá myšlenka doprovázená představami, při nichž jí pukalo srdce jak zralý lusk: myšlenka, že ji pan Elefterie podvádí proto, že ona má na ženu příliš velký nos - to si uvědomovala už jako slečna. Na čajích nebo, jak se dneska říká, na diskotékách se chlapci moc nehrnuli, aby ji vyzvali k tanci. Zpočátku ji to velice udivovalo, protože si nemyslela, že by byla něco méně než ostatní děvčata, byla čisťounce oblečená, měla lakové střevíčky s vysokým podpatkem jako ony a hodně se voněla právě proto, aby upoutala co nejvíc pozornost, dokud jí tatínek jednoho dne dosti pochmurně neřekl: „Copak nevidíš, jakej máš velkej nos? Proč by tě s takovým raťafákem měli kluci chtít zvát k tanci?" (Tehdejší) slečna Gleofina se hned rozběhla k zrcadlu a s hrůzou spatřila, že otec má pravdu. Divila se, jak je to možné, že si něčeho tak zjevného doposud nevšimla - snad ze zvyku. Nos, jiný než u ostatních dívek, kulatý jako buřtík a na konci mírně zahnutý směrem dolů, jí opravdu trčel z obličeje a skoro překrýval rty. Řadu dní se pak pořád vzhlížela v zrcadle, hned si zakrývala polovinu nosu dlaní, hned ho uchopovala dvěma prsty nebo tlačila na jeho špičku a kroutila ho trochu nahoru, aby vypadal roztomileji... Nakonec ji to buď unavilo, nebo si na svůj nos zase zvykla, či to prostě nechala plavat. A když se vdala a trochu se spravila, téměř úplně na nos zapomněla. Teď ji však psychologický test z Probuzení nutil oživit minulost i s těmito bolestnými vzpomínkami.

Paní Gleofina vrhla kradmý pohled na článek o operaci zaměřené na zvětšení penisu. Jestlipak tihle doktoři, když můžou něco zvětšit, nemůžou taky něco zmenšit? Kolikpak to tak asi stojí? Kdoví, kdyby Lefter vyhrál v Lotu... Vstala a přešla do koupelny, aby si ještě jednou změřila nos v zrcadle nebo ho alespoň porovnala s rozměry ostatních částí obličeje. To, co uviděla, ji ještě více rozesmutnělo, jako ženská opravdu moc přitažlivě nevypadá. Měla sto chutí trochu si poplakat, jen tak, aby se jí ulevilo.

Toho dne se pan Elefterie náhodou (ale bylo to doopravdy náhodou? - to ať rozhodne laskavý čtenář, až či přečte následující stránky) opozdil ještě víc než jiné dny.

Roku tisíc devět set devadesát sedm byla v Bacău odhalena mohutná jezdecká socha Štěpána Velikého a Svatého, dílo sochaře Mihaie Marca. Štěpán jednou rukou drží otěže koně a v druhé třímá kříž. Socha je umístěna ve směru sever - jih, na výšku měří nějakých patnáct metrů a je dominantou náměstí před hotelem Moldávie, kde se symbolicky stýkají ulice Michala Chrabrého, Sjednocení, Nicolae Bălcesca, Oituzská a George Bacovii. Bezprostředně vpravo je Růžový park, oblíbené místo děvčat z venkova, prodavaček pražených slunečnicových semínek a cikánek, které vám budou hádat z mušle, budete-li si to přát. Když ne, vynadají vám a pak si zas půjdou po svých. Na druhém konci náměstí je katedrála svatého Mikuláše a za sochou pro nedostatek peněz roste velice pomalu katedrála Nanebevstoupení Páně, která po téměř desetiletém snažení prozatím dosáhla nulové úrovně.

Avšak tehdy, až se budou sepisovat dějiny této důležité památky, budou se muset doplnit přinejmenším dvě maličkosti. Napřed to, že výběrové řízení návrhů pořádané ministerstvem kultury původně vyhrál jiný, umělecky odvážnější návrh sochaře Gorduze, který však „výbor pro postavení sochy" (protože takový výbor, tvořený válečnými vysloužilci a důchodci, jenž působil po dobu pěti let) odmítl s odůvodněním, že na příslušné maketě byl Štěpán příliš malý a kůň příliš velký. Navzdory takzvaným estetickým argumentům ministerských úředníků prosadili svůj názor důchodci a veteráni, přičemž rozhodlo hledisko, že kdo maže, ten taky jede, takže obyvatelé města Bacău teď mají sochu Štěpána Velikého, která se podobá kterékoli jiné soše kteréhokoli jiného knížete kdekoli jinde na světě.

Druhá maličkost je zajímavější. Vztahuje se k jednomu ze zázraků, jež socha Štěpána Velikého a Svatého učinila ještě předtím, než byla odhalena, vlahého podzimu roku 1997. U jejích nohou se sešly nejvýznamnější soudobé osobnosti, počínaje předsedou vlády Victorem Ciorbeou a ministrem kultury Ionem Caramitrem až po starostu města, župního prefekta a celou řadu ředitelů místních institucí, jejichž jména historie vbrzku zapomene, pakliže je už nezapomněla. Zazněly předepsané projevy, odrecitovaly se obvyklé básně velebící slavnou minulost, sbor zazpíval, co se u podobných příležitostí zpívává, dechovka pochopitelně zahrála Probuď se, Rumune!...

Chvíle prudkého vlasteneckého a národního rozechvění se blížila vyvrcholení. Důchodci z výboru pro postavení sochy prozíravě vytáhli kapesníky, aby je záplava slz dojetí nezastihla nepřipraveny. Někdo donesl konec provázku k předsedovi vlády, aby za něj potáhl, a jakmile sochu odhalí, všichni účastníci začnou tleskat.

Jenomže... čert aby to vzal! Plátno, kterým byla socha zakryta, se ani nehnulo. Předseda vlády potáhl napřed jemně, aby to v televizi hezky vypadalo, potom o něco rozhodněji, pak ze všech svých intelektuálských sil, ale marně. Plátno se někde zachytilo, anebo je kníže schválně nepouštěl. Problém nevyřešily ani starostovy mohutné svaly. Nastal okamžik všeobecného zmatku, protože nikdo nevěděl, jak za podobných okolností postupovat. Jeden z náměstků starosty toho zmatku využil v domnění, že nadešla ta pravá chvíle, aby se proslavil: sochu odhalí on, a zapíše se tak do paměti potomstva. Uchopil tedy provázek, ovázal si ho kolem ruky a potáhl ze všech sil, využívaje přitom nejen svalů a inteligence, nýbrž i váhy vlastního těla, rovnající se jeho hmotnosti krát gravitační zrychlení. Leč marně. Panovník zůstával skryt pohledům, zahalen do svého tajemného pláště.

Nakonec přišla ke slovu technika dvacátého století: hasiči dopravili na místo pojízdný jeřáb, jeden z radničních zaměstnanců na sochu vylezl, uvolnil plátno z vrcholu kříže, kde se zachytilo, a co nejpřirozenějším pohybem je odhrnul, takže přítomní mohli uzřít velkého panovníka v celé jeho kráse. Jenomže to už nikoho nijak zvlášť nezajímalo.

Všechny tyto příhody by s naším příběhem nemusely mít žá­dnou souvislost, kdyby se jich coby zevloun nezúčastnil sám

pan Elefterie, který se už před výše popsanými událostmi rozhodl, že značnou část výhry v Lotu věnuje na postavení sochy jiného velkého rumunského panovníka, Michala Chra­brého, nazývaného Sjednotitel. V jednu chvíli zahlédl i pana Gheorgha, jak velí kterémusi z četnických oddílů zajišťujících pořádek a disciplínu, a přátelsky mu zamával, jenomže pan Gheorghe, který byl zrovna ve výkonu služby, v souladu se služebním řádem předstíral, že ho nevidí. Pan Elefterie si z toho vyvodil, že se brzy obohatí, vycházeje z pověry, podle níž se tak stane, pokud vás známá osoba, když se s ní znovu potkáte, nepozná. Vešel pak do lékárny zakoupit čípky značky Hemorzon, jež po něm už ráno žádala paní Gleofina, a ruče se odebral k domovu.

Jenomže... bylo příliš pozdě! Mezitím se k bolestivým he­moroidům přidružila neméně bolestivá žárlivost, takže jí nedokázal vrátit klid ani reklamní flakon s parfémem, který pak Elefterie dostal k čípkům Hemorzon v lékárně zdarma. Dalo by se dokonce říci, že lahvička parfému, místo aby si­tuaci panu Elefteriovi ulehčila, mu ji naopak ztížila, protože k ní byl na modré stužce s bílým proužkem připevněn lísteček, na kterém bylo něco napsáno, a pan Elefterie nebyl natolik zvědavý, aby se podíval co.

„Dej to sem! Co je tohle? Co tady píšou?" ptala se paní Gleofina. A když to pak četla, nevěřila vlastním očím: „Pro elegantního... sebevědomého muže, který se s oblibou oddává svůdnickým hrátkám." Když dočetla, zpražila ho pohledem. „Kdes to vzal?"

Tady pan Elefterie udělal zásadní chybu. Místo aby otevřeně přiznal, že je to reklamní dárek z lékárny, který dostal spolu s čípky na hemoroidy, počítal s tím, že by mohl na účet lahvičky parfému zanést část finančních ztrát, které utrpěl v elektronické herně.

„Koupil jsem ji," odpověděl.

Jeho provinilý pohled ho však prozradil. Paní Gleofina nemusela vyvinout sebemenší úsilí, aby pochopila, že jí lže. Výsledek testu z Probuzení se potvrzoval na sto procent. To, že ví něco, o čem pan Elefterie nemá ani tušení, jí náhle dalo pocit drtivé síly, s kterou si příliš nevěděla rady. Byla by ho chtěla mučit co nejpodrobnějšími otázkami, nechat ho, ať se utápí ve vlastních lžích, až uvízne v jejich sítích, aby ho nakonec bez milosti odhalila, ale kdesi v hloubi duše jako by jí přece jen zbylo místečko pro případné odpuštění, pokud svůj prohřešek včas přizná. Pan Elefterie cítil, že nadešel rozhodný okamžik anebo se možná jen chtěl zbavit tíže jejího pátravého pohledu, a tak se pokusil změnit téma hovoru.

„Výtah už čtyři dny nejezdí, a nikdo nic nedělá. Půjdu to ohlásit domovnímu důvěrníkovi!" sliboval.

Paní Gleofina zvedla lahvičku voňavky do výše očí, anebo ještě výš, a s důrazem na vybraných slovech prohlásila:

„Tu voňavku jsi NEKOUPIL! Tu voňavku jsi DOSTAL! Od KOHO? TO chci od tebe vědět!"

Pan Elefterie nabral do plic co nejvíc vzduchu, uznal svou porážku a šel s barvou ven.

„V LÉKÁRNĚ!"

„Lžeš!"

„Tentokrát doopravdy nelžu. Fakt!"

V očích paní Gleofiny se objevil záblesk náhlého vnuknutí.

„Jsi ochoten to odpřísáhnout?"

„Samozřejmě," potvrdil pan Elefterie.

Jeho hlas však jako by zněl trochu nejistě, a právem. Dalo se totiž očekávat, že poté co by složil přísahu v souvislosti s lahvičkou voňavky, by se ho paní Gleofina dál vyptávala hned na to, hned na ono a snažila se zjistit i další podrobnosti.

Tak se také stalo. Slavnostními pohyby napřed sejmula z hřebíku, na kterém byla pověšena, ikonu Bohorodičky, pak vzala z poličky v kredenci Písmo svaté, kde ho přechovávala, aby ho měla po ruce. Všechny tyto přípravy v sobě měly cosi zlověstného, hrozivého, až z toho panu Elefteriovi přejel mráz po zádech. Nakonec si přinesla taburet a požádala manžela, aby před něj poklekl tváří k východu. Pan Elefterie padl na kolena a pokřižoval se, aniž ho o to paní Gleofina žádala. Ta vzala ze servírovacího stolku krajkovou dečku, položila ji na taburet a na ni postavila Písmo svaté. S ikonou v ruce k němu přistoupila a hlubokým, rádoby klidným hlasem ho vyzvala:

„Pokřižuj se a polib ikonu."

Pan Elefterie se hned podrobil.

„Teď polož ruku na Písmo svaté a opakuj po mně," pokračovala.

Než pan Elefterie příkaz vyplnil, vrhl na ni bojácný pohled, pokoušeje se předem uhodnout, jak těžký asi bude trest, který ho v případě nezdaru očekává.

„Já, hříšný, nehodný a ničemný sluha Páně Elefterie, přísahám při Bohu všemohoucím, Ježíši Kristu a Duchu svatém, který je ve všem, vše vidí a vše naplňuje..."

Tady se zarazila, aby pan Elefterie stihl opakovat příslušná slova. Protože však mluvil dost potichu, žádala po něm panovačně:

„Víc nahlas! Copak, máš strach?"

„Proč bych měl mít strach?" zeptal se jí pan Elefterie.

„Jen nech na hlavě, však ty víš! Opakuj po mně: ... který je ve všem, vše vidí a vše naplňuje..."

„... vše vidí a vše naplňuje..."

„... že jsem tuhle lahvičku s voňavkou dostal... Pověz Pánu Bohu, odkud ji máš, i když On to i tak moc dobře ví."

„... v lékárně," odpověděl pan Elefterie.

„V které lékárně?"

„V té vedle obchodu Hyperion."

„Budiž, řekni to nahlas," připustila paní Gleofina poněkud zklamaně.

Zatímco pan Elefterie odříkával přesně to, co po něm vyžadovala, paní Gleofina začala mít výčitky svědomí. Prozatím se snažila hrát na čas, než ji něco napadne.

„Přísahej!" dodala. „Jestli jsem lhal, ať z vůle Boží při tahu Lota nevyhraju ani floka!" - což pan Elefterie klidně odpřísáhl, neboť si byl jist, že tak jako tak vyhraje.

To vyvolalo v mysli a hlavně v srdci paní Gleofiny ještě větší zmatek. Teprve teď si začala klást otázku, jestli ten test v Probuzení sestavovala povolaná osoba, nebo nějaký bezcharakterní chlap. Co má společného manželská věrnost s tím, kterou nohu navlékáte nejdřív do kalhot? Odložila ikonu Bohorodičky, již dosud přidržovala manželovi u obličeje, a aby se neřeklo, zeptala se ho bez přehnané zvědavosti:

„Kde ses tak opozdil?"

„Byl jsem při odhalování sochy Štěpána Velikého. A Svatého," dodal, protože na to pozapomněl.

Při těchto slovech pan Eftimie vstal, poněvadž z tónu manželčina hlasu cítil, že testem zdárně prošel.