Hlavou se jí mihla jedna dávnější, dnes již pozapomenutá myšlenka doprovázená představami, při nichž jí pukalo srdce jak zralý lusk: myšlenka, že ji pan Elefterie podvádí proto, že ona má na ženu příliš velký nos — to si uvědomovala už jako slečna.
Na čajích nebo, jak se dneska říká, na diskotékách se chlapci moc nehrnuli, aby ji vyzvali k tanci. Zpočátku ji to velice udivovalo, protože si nemyslela, že by byla něco méně než ostatní děvčata, byla čisťounce oblečená, měla lakové střevíčky s vysokým podpatkem jako ony a hodně se voněla právě proto, aby upoutala co nejvíc pozornost, dokud jí tatínek jednoho dne dosti pochmurně neřekl: „Copak nevidíš, jakej máš velkej nos? Proč by tě s takovým raťafákem měli kluci chtít zvát k tanci?" (Tehdejší) slečna Gleofina se hned rozběhla k zrcadlu a s hrůzou spatřila, že otec má pravdu. Divila se, jak je to možné, že si něčeho tak zjevného doposud nevšimla — snad ze zvyku. Nos, jiný než u ostatních dívek, kulatý jako buřtík a na konci mírně zahnutý směrem dolů, jí opravdu trčel z obličeje a skoro překrýval rty. Řadu dní se pak pořád vzhlížela v zrcadle, hned si zakrývala polovinu nosu dlaní, hned ho uchopovala dvěma prsty nebo tlačila na jeho špičku a kroutila ho trochu nahoru, aby vypadal roztomileji... Nakonec ji to buď unavilo, nebo si na svůj nos zase zvykla, či to prostě nechala plavat. A když se vdala a trochu se spravila, téměř úplně na nos zapomněla. Teď ji však psychologický test z Probuzení nutil oživit minulost i s těmito bolestnými vzpomínkami.
