... v záhybech klikaté silnice, jsou vidět čtyři šediví sobi, jak uždibují potravu ze zemské kůry. Závidí sobům. Že mohou beze slov procházet přehlednou, takřka neobydlenou krajinou s jistotou, že se jich nikdy nikdo na nic nezeptá, zejména ne v živém televizním vysílání. Sobi strkají své tlamy do lišejníku a nikoliv do věcí druhách. Sobi nemají odpovědnost. A důvěryhodnost, jíž se těší, se nepoměřují. Jejich nenasytnost ustává ve chvíli, kdy dojde lišejník. Sobi si za života neuvědomují, že skončí jako kožešiny a na pekáči, netuší, že se z jejich paroží vyrábějí klíčenky nebo že se parohy věší na zeď v šatně u sauny jako důkaz, že si majitel domu uchoval kontakt s přírodou.
Zapomene na závist a nechá pohled volně putovat. Sítnice mu vzplanou ohněm, a zem jasně září. Listí na stromech hoří červenými, žlutými a zelenými plamínky, dokonce i zakrslé břízy a větévky borůvčí žhnou jako oranžové uhlíky. Tohle všechno má on zadarmo pře očima. Z rostlin se tlačí barvy, jež pod sebou skrývala letní zeleň. Nic nevlastním, a přesto je všechno moje. Tak mohou promlouvat ti, kteří tady žijí, říká si. Široký prostor je jejich a vše je prostorem.
Vidí dvě bílé labutě plachtit nad hořící zemí jako lehounké papíry, pyšně a nezávisle. Vkládá do nich význam, jež labutě dvojím mávnutím křídel setřesou do větru a dolétnou do temné horské rokle.
Jakmile labutě zmizí, jeví se obloha prázdně, rokle se přímo nad ním neobjeví hnědý ptáček. Sojka zlověstná. Třepotá se sem a tam a hledá potravu nebo společnost, najde se tu obojí, protože na kameni zbyly drobečky chleba a úlomky slaných sušenek, vypadají lákavě, stejně jako sedící člověk, možná je to lovec, duše takového člověka se přenese spolu s důvěrou na ptáčka a jeho let je pak ještě odhodlanější.
Sojka přistane vedle něho a zobáčkem třídí lahůdky. On obdivuje sojčí odvahu, nebo že by to byla drzost? V lidském životě někdy oboje bývá jedno a totéž, i když se tvrdívá něco jiného. Sojka poobědvá a vzlétne, chvíli poletuje kolem něho a pak vystřelí do oslnivých výšin.
On se zvedne z kamene a změní se v obyčejného dvounožce. Vstoje opět pocítí znepokojení, pod nímž pohasíná zář krajiny. Podívá se na hodinky a vzdychne si: Armád ještě pořád nedorazil. A co když ani nedorazí, co pak se mnou bude, říká si a odkopne z kamene šedý lišejník, který vypadá jako zkadeřené vlasy. Stejné míval jeho otec. Ten když kousek popoběhl, vlasy mu na zátylku okamžitě zčernaly potem. Otec byl tak tlustý, že by se do televize nevešel. Tohle ho napadlo v ten den, kdy jako malý kluk poprvé uviděl člověka v bedýnce, kterou postavili na skříňku v obývacím pokoji. Otec, kdyby žil, by do televize nešel. Otec chodil do novin. To je něco úplně jiného. Noviny vyhazují do sběru, zato ve vesmíru sítě se dá všechno opakovaně rozkřiknout.
Přechází sem a tam a mumlá si. Takhle se chovající člověk ztrácí v očích ostatních důstojnost, jenže tady není nikdo, kdo by ho hodnotil. Z mumlání se vyděluje jedno slovo, sopka. To slovo opakuje vícekrát a občas zvýší hlas, Neuvědomuje si, že ruší přírodu, která chce každou buňkou říct: nech mě zářit v poslední den před černobílou smrtí.
Jmenuje se Jukka Hopeaniemi a před dvěma dny přiletěl na sever přemýšlet. Promýšlel věci tak usilovně a z tolika růžných úhlů, až mu hlava změkla a roztekla se jako hodiny od Salvadota Dalího. Tenhle Dalího obraz měl odjakživa rád, ovšem právě teď v něm onen příměr vyvolává tíživý pocit.
Při příjezdu si představoval, že holá krajina zbaví problém okolních vláken a odnoží, že podzimní les mu rozjasní hlavu a vyřeší dva problémy, z nichž první je pořád a věčně stejný. Velikost a neotřelost Koncernu. Jak hodně musí růst, aby jim nikdo nemohl házet klacky pod nohy, aby trh neovládl někdo jiný, aby nikoho na žádné úrovni ani nenapadlo spekulovat o budoucnosti Koncernu? K tomu, aby se stali největší v severských zemích, zbývá učinit ještě jeden krok, ale kdo řekne, jestli je ten krok zavede na okraj propasti, nebo naopak dál od ní? A jestli je propast hluboká, nebo jen výmol na cestě? Je krize pouze krátkodobý propad, nebo je to pád do strže? Všichni v seminářích i nárožích ulic jen spekulují a žvaní, ale nikdo neumí říct nic exaktního, protože nikdy nic exaktního ani nebylo, a pokud někdy ano, tak nanejvýš za Staroušovy éry. Přesto se všichni snaží říct, v jaké poloze budou rafičky zítra, zato dnes se neozývá sebemenší zvuk, ale najednou na hodinách udeří celá a všem se podlomí kolena.