Mládenci byli oblečení v texaskách a pestrobarevných, v podpaží propocených tričkách se znaky amerických univerzit. Obutí byli v teniskách. Auto čpělo potem a zvětralým pivem.
Mladí hřebci se jeli k babičce saunovat.
Při odjezdu z Helsink mezi nimi vzplanul menší spor kvůli ukradenému autu. Kauko Nyyssönen svým kumpánům vyčítal, že nenechali cizí auto na pokoji. Zrovna tak mohli jet na venkov autobusem. Proč je nutné na každou jen trošku delší cestu ukrást nové auto? Až je jednou chytí, tohle všechno jim sečtou, a Kake soudil, že hnít ve vězení jen kvůli cestovatelské vášni za to nestojí.
Řidič Jari Fagerström a Pertti Lahtela na zadním sedadle naopak soudili, že v tak horkém počasí by nebylo nic příjemného pařit se v autobuse. Proč se nesvézt autem, když k tomu má člověk jednou příležitost!
U Veikkoly se hovor stočil na vrány, které se každých pár set metrů houfovaly na okraji dálnice, jako by na něco čekaly. Mládenci uvažovali, co vrány na dálnici asi pohledávají. Vznikly dvě hypotézy. Podle Nyyssönena sem vrány přilétaly hledat žaludy. Copak ptáci nemají navíc k normálnímu žaludku ještě jeden menší, žaloudek, a právě proto se musí živit žaludy, protože žaloudek jinou potravu nepřijímá? Ostatní dva se tomu smáli, nikdy o žádném žaloudku neslyšeli, rozhodně ne u vran. Podle nich si mrchožrouti dálnici rozdělili na určité úseky a drželi hlídky, aby si mohli pochutnat na mršinách přejetých zvířátek.
Kake byl se svou žaludovo-žaloudkovou hypotézou přehlasován, a proto změnil téma. Zapřísahal kumpány, aby se, až dorazí na místo, chovali jako lidi. Těch jejich extempore si na podobných cestách užil dost. Koneckonců, jedou navštívit na venkov jeho babičku. Je to už stará paní, to by měl každý chápat.
Druzí dva to pochopili tak, že se Kake bojí, aby babka nedostala infarkt a nezhebla jim před očima. Pak mu připomněli, že on sám přece taky každý měsíc jezdí za babičkou do Harmista a ani ho nenapadne chovat se tam jako člověk. O jeho řádění se vykládá po celých Helsinkách. Kdepak oni, oni jsou z obliga.
Na to Nyyssönen podotkl, že babka z Harmista vlastně ani není jeho pravá babička. Vysvětlil jim, že to byla manželka bratra jeho matky, teda strýce... takže je to nějaká teta nebo něco na ten způsob.
Ale ne babička, i když už je tak strašně stará.
Nyyssönen se začal vychloubat, že jeho strýc byl opravdový plukovník, svýho času pěkně ostrej chlap, i na frontě bojoval tam, kde bylo nejhůř, Rusáci o něm dodnes mluví jen šeptem, i když dědek natáhl bačkory už nejmíň před sto lety.
Jari Fagerström a Pertti Pera Lahtela na zadním sedadle oznámili, že je nějaký mrtvý plukovník nezajímá. Oni by poslali všechny lampasáky do prdele.
V podobně jadrném duchu se nesl veškerý hovor. Mládenci mluvili sprostě s takovou samozřejmostí, že slova ztrácela svůj původní neslušný význam a stávala se pouhými vycpávkami.
Když sjeli z dálnice na vedlejší silnici, začal se Kake Nyyssönen zajímat, kde přátelé auto ukradli a kde ho hodlají zanechat. Oznámil, že on nechce mít s touhle poslední krádeží nic společného. Nemá rád polovičatost a fušeřinu, a tohle je přesně ten případ.
Jari Fagerström odvětil, že auto pochází z centra Helsink, z Novozemské ulice. Hodlá s ním pár dní jezdit a pak ho někde odstavit. Nechat si stejný auto moc dlouho by se nemuselo vyplatit. Nebylo by fajn rozmlátit ho pozítří někde na vrakovišti, nebo pěkně zboku napálit v lese do borovice? Jari ničil auta s velkým potěšením. Nyyssönen může být ostatně rád, že se zadarmo veze.
Ve smíšeném zboží v Harmistu mládenci zakoupili dvanáct lahví piva a deset litrů benzinu.
Zatímco prodavač odměřoval benzin, Jari začal ve vhodném okamžiku povykovat u pultu s uzeninou, dožadoval se salámů, až k sobě přivolal pokladní a Pera ukradl ze stojanu u kasy pět krabiček cigaret. V autě se Pera zlobil, že ve spěchu ukradl špatnou značku.
Kauko Nyyssönen si vzpomněl, že zapomněli na zdvořilostní kytku pro babičku. Často Linnee Ravaskové vozil květiny nebo aspoň čokoládu. Kake se považoval v jistém smyslu za gentlemana. Kromě toho květiny pro dámu nejsou nikdy na škodu.
Jari Fagerström zastavil u kolejí na rohu starého opuštěného nádraží. U zdi rostly plané růže; Fagerström vytáhl z kapsy ostrý nůž a odřízl z keře svazek nejkrásnějších květů.
„Kurva, to je ale krásnej pugét," liboval si.
Pak už se přiřítili v oblaku prachu po křivolaké polní cestě na dvůr k paní plukovníkové Linnee Ravaskové, až od kol odletovaly kamínky. Div cestou nepřejeli kočku.
Kauko Nyyssönen podal vylekané Linnee Ravaskové honosnou kytici růží. Představil tetičce své společníky. Jari Fagerström a Pertti Lahtela postávali s rukama v kapsách opodál, ale když do nich Nyyssönen strčil, napadlo je ruce vyndat a podat je staré paní plukovníkové.
„Je tady někde lednička?" zajímal se Pera, v ruce tašku s pivem.
Vešli dovnitř. V domku byla kromě kuchyně už jen jedna místnost. Stěny byly polepené starými tapetami s velkým květinovým vzorem, vzadu u zdi stála široká stará manželská postel, která pamatovala prostornější pokoje, a uprostřed světnice trůnila veliká kožená pohovka a dva mohutné ušáky; nic jiného už by se do malé světnice nevešlo. Na oknech visely záclony lemované krajkami, i ty pocházely z velkého bytu ve městě a z dob, kdy Linnea Ravasková ještě bydlela se svým mužem v té nejsolidnější helsinské čtvrti, v Töölö.
Pera naskládal piva v kuchyni do ledničky. Pak se vrátil do světnice, celý udivený, že nikde nenašel nic k snědku. Jenom slanečky a konzervu kočičího žrádla. Dotčeně vrtěl hlavou - je tady sklep, nebo kde vlastně stará paní skladuje jídlo?
Linnea Ravasková si posteskla, že na uzeniny a jiné lahůdky nemá peníze, ale může hostům uvařit kávu.
O kávu nikdo nestál, tu mládenci už prý dneska měli, ale bábovkou by nepohrdli. Po chvíli, když pivo v ledničce vychladlo, se partička pustila do jídla. Ládovali se nakrájenou bábovkou a zapíjeli ji pivem. To jste pekla sama, babi, vyptávali se mládenci, ta je dobrá. Linnea odvětila, že koupila bábovku v obchodě, ji totiž na pečení moc neužije.
„Ani nás ne," pochechtávali se mládenci.
Nyyssönen pak kumpány vyzval, ať jdou na chvilku ven, on si s Linneou musí promluvit mezi čtyřma očima.