Ukázka: Stop
Za hranice jsem se poprvé dostal na jaře roku 1983. Bydleli jsme v Teplicích a táta mě vzal autobusem do Drážďan - vzpomínám, že jsem se celé to odpoledne obával německých fašistů, ale nikdo na nás nezaútočil.
Naopak, dobré to bylo.
Koupili jsme kulaté žvýkačky, které tehdy v Teplicích nebyly k sehnání.
A možná bych do Drážďan jezdil i častěji, kdyby se o pár týdnů později nestala tragédie.
Potrvá víc než sedm let, než se zase někam dostanu.
"Ahoj, mami!"
"No ahoj, Tomášku."
Je mi sedmatřicet a ona mi nepřestává říkat Tomášku: "Co bys potřeboval?"
"Chystám se psát knížku o tom svým dementním stopu a mám pár otázek."
Povzdechne si. Nejradši by byla, kdybych ji nikde nezmiňoval, děsí se ostudy.
"Tak zaprvé, jevil jsem už jako dítě sklony někam vypadnout?"
Máma je vtipná: "Jediné vypadávání se odehrávalo z kočárku Liberta, což asi nebylo tebou - překlápěl se i s jinými dětmi."
Dobrý, mami, dobrý.
Jenže já mám opravdu pocit, že jsem jako děcko o dálkách snil.
Muselo to být někdy v první nebo druhé třídě. Až budu v sedmý, sliboval jsem si, protože sedmáci mi připadali jako dospělí lidé, přidám se k trampům z Karlova mostu a pojedeme spolu na velikej čundr.
"Po kom to, prosím tě, mám?"
Teď máma zvážní: "Tvůj otec lezl od mládí po horách a vysokých skalách, propátrával nové jeskyně. A já měla újmu z pohledu z balkonu v šestém poschodí paneláku, kde jsme v té době bydleli - takže je to asi jasné."
Vida, to o těch jeskyních jsem netušil.
Je toho spousta, co o svém tátovi nevím. Nebo toho, co si nepamatuju, protože já sice předstírám zdravého a úspěšného člověka, ale ve skutečnosti jsem vážný případ.
Nic si nepamatuju.
Nezdravím známé, protože je nepoznávám.
Jednou jsem mámě řekl na ulici "ahoj, mami" a ona se zatvářila vyděšeně, protože to vůbec nebyla moje máma. Mohlo mi být sedmnáct - a od té doby se můj stav jen zhoršuje.
Ale občas si náhodou vzpomenu na nějaký důležitý střípek, jako třeba teď: "Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se dobře." Takhle nějak zněla jedna z nejdůležitějších vět v mém dětství - na pohlednici z Argentiny ji před sto lety napsal Otakar Batlička, jehož cestopisy jsem četl pořád dokola, to mi mohlo být tak sedm. Číst jsem uměl od pěti, v tom jsem byl dobrej. A Batličkovi bylo čtrnáct, když do té Argentiny úplně sám utekl, což mě fascinovalo...
Taky jsem chtěl takhle utéct, teď už si to vybavuju jasně.
"A tvoji dědečkové, ti byli do luftu oba," pokračuje máma. "Jeden parašutista, druhý dělal u letectva."
Vím, vím. Oba dědové pořád žijí v mém rodném Prostějově. I babičky tam žijí - mám skvělé geny. Kdybych vytunil životosprávu a omezil akce typu autostopu kolem světa, bylo by pravděpodobné, že se dožiju devadesátky...
A pak mě máma překvapí: "Něco musíš mít taky z pradědečka z otcovy strany."
Aha. Tak na toho si nepamatuju - nevím ani, jak se jmenoval.
"Jmenoval se Florián a ani já se s ním moc neznala, viděla jsem ho jen párkrát jako velmi mladá, když jsme jeli na návštěvu do Bosonoh; a potom náhle umřel. Ale jednou jsme ho šli navštívit do práce, dělal jako důchodce hlídače za okýnkem vrátnice v nějakém podniku. Vzal nás dovnitř a já jsem po celé délce vnitřního pultu uviděla rozložené mapy, na kterých byly vyznačené trasy. Navíc nám řekl, aniž by se kamkoli podíval, kdy jede vlak a kde přesně máme přestupovat..."
Nakonec máma pronese dvě věty, pro které jsem si za ní nejspíš přišel: "Tenhle tvůj pradědeček hodně snil o tom, že někam vypadne, celý život si to dopodrobna plánoval. A ty seš tady možná proto, abys to uskutečnil."
Vracím se do roku 1983.
Do roku, jehož nejvýznačnější událostí mohl být výlet do Drážďan - škoda, že nebyl.
Okamžitě se mi vybavuje prababička Maruška - dobrá to žena z Kroměříže, která jde se mnou a s mým malým bráchou na procházku, vidí, kterak trolejbus srazil holuba, sebere toho ptáka ze silnice, doma oškube, upeče k večeři.
A u večeře potom vykládá, že bude za tři roky konec světa.
"Proč, babi?" ptáme se.
Máma se nejspíš směje, já teda vůbec.
"Přiletí Halleyova kometa a asi se s námi srazí," konstatuje Maruška a mně se dělá zle...
S kometou pak, jak známo, všechno dobře dopadne, spousta z nás si jí na nebi ani nevšimne.
Někde mezi Teplicemi a Ústím nad Labem se ovšem hned toho roku 1983 srazí jedno stěhovací auto se stromem a osoba na místě spolujezdce, sedmadvacetiletý horolezec a dobrodruh, který toho dne plánoval koupit v Praze skříň do našeho teplického holobytu, po pár dnech ve špitále umírá.
Já strašně řvu.
Strašně.
Je mi pět a půl roku - a zbytek musím nějak zvládnout bez táty.