Šílený Hitler z Youtube:
Fanoušci oslavují jeho štvavé výpady!
Celé Německo se ptá: Je to ještě humor?
Nejdřív zavraždil miliony lidí – teď ho miliony lidí oslavují na Youtube: Svým nevkusným programem a bizarními hláškami útočí „komik" zvaný „Adolf Hitler" v show Aliho Gagmeze na cizince, ženy a demokracii. Představitelé Úřadu pro ochranu dětí a mládeže, politici a zástupci Ústřední rady Židů jsou zděšeni.
Je libo malá ochutnávka jeho „umění"?
– Turkové nejsou tvůrci kultury.
– 100 000 potratů ročně je neakceptovatelné číslo, časem nám budou chybět čtyři divize potřebné pro válku na východě.
– Plastické operace představují hanobení rasy v praxi.
U starších Němců vyvolává nacistická rétorika nepěkné vzpomínky. Důchodkyně Hilda W. (92) z Dormagenu: „Je to zlé. Vždyť on už napáchal tolik škod!" Politici jeho úspěch nechápou. Ministr Markus Söder (CSU): „Neuvěřitelné. Tohle nemá s humorem nic společného!" Šéfka Zelených Claudia Rothová: „Příšerné! Když ho vidím, vypínám televizi." Dieter Graumann, prezident Ústřední řady Židů: „Neuvěřitelně nechutné, zvažujeme trestní oznámení."
Obzvlášť bizarní je, že nikdo nezná skutečná jméno „komika", který je nacistickému monstru až děsivě podobný. BILD se nenechal odbýt a vyzpovídal šéfku MyTV Elke Fahrendonkovou:
BILD: „Co má tohle podle vás společného se satirou a humorem?"
Fahrendonková: „Hitler poukazuje na extrémní rozpory v naší společnosti – jeho extrémně polarizující způsoby jsou tudíž opodstatněné."
BILD: „Proč šílený televizní Hitler neprozradí, jak se doopravdy jmenuje?"
Fahrendonková: „Mnozí komici to dělají stejně. I on má právo na soukromí."

V onom Bildu jsem ale vycítil skrytě spřízněnou instituci – připadalo mi sice, že redaktoři jsou poněkud v křeči a nechají se ovlivňovat maloměšťáckým ustrašenectvím, které se stále ještě obává jasného, jednoznačného vyjadřování, avšak pokud jde o obsah, mířili stejným směrem jako já.

„Hitler."
„Jsem v šoku. Vůbec nás nevarovali!"
„Jsou to jenom noviny, madam Belliniová. Tyhle věci mě nezajímají."
„Ale nás ano. Oni vás chtějí sestřelit. A my jsme do vás investovali. Jakmile si vás jednou vzali na mušku, budou se hrabat ve všem. Ráda bych věděla, jestli na vás můžou něco najít."
Je vždycky znovu zábavné pozorovat, jak reagují vůdčí osobnosti naší ekonomiky, když dostanou strach. Dokud jde všechno dobře, jsou také první, kdo by rád navýšil svůj podíl s poukazem, že koneckonců nesou veškeré riziko. Avšak jakmile se objeví první problémy, okamžitě se snaží ono zprvu tak výdělečné riziko svalit na druhé.
„Jestli je tohle vaše obava, nemyslíte, že jste se mě na to měla zeptat dřív?"
„Obávám se, že se vám musím k něčemu přiznat. Nechali jsme si vás proklepnout. Zaměstnali jsme speciální agenturu. Chápejte, člověk musí vědět, jestli zaměstnává přesvědčeného nacistu."
„Nu, v tom případě vás výsledek jistě uklidnil."
„Na jednu stranu ano, nenašli jsme nic závadného."
„A na druhou?"
„Nenašli vůbec nic. Tedy – vypadá to, jako kdybyste předtím vůbec neexistoval. Prosím, nechápejte mě špatně. Jsme všichni na jedné lodi, jenom nechceme, abychom nakonec – samozřejmě nevědomky – zaměstnali někoho jako skutečného Hit...Skoro ani nevěřím, co to tady vykládám."
„Já také ne. Tohle je velezrada!"
„Nemůžete být aspoň chvíli vážný? Chci jen vědět, jestli v Bildu nemůžou vyhrabat něco, co by mohli použít proti vám?"
„Paní Belliniová, neudělal jsem v životě nic, za co bych se musel stydět. Nikdy jsem se neoprávněně neobohatil, nikdy jsem nejednal ve svém sobeckém zájmu."
„A jak to vypadá s nacionálně socialistickou minulostí?"
„Té se nedá nic vytknout."
„Nikdy jste tedy nebyl členem pravicově radikální strany?"
„Vždyť já ji pomáhal zakládat! Mám členské číslo 555! Těch pět set předchozích členů jsme si samozřejmě vycucali z prstu, aby členské číslo vypadalo lépe! Tedy, noviny o mně nemohou napsat nic horšího, než že Hitler zfalšoval svoje členské číslo. Myslím, že to přežiju."
„Tohle přežiju i já. «Velké odhalení: Hitler z Youtube švindloval v roce 1919 při vstupu do strany!» Co kdybychom Bildu navrhli interview s vámi?"
To neuděláme. Myslím, že takhle se dostaneme na titulní strany častěji. A rozhovor jim poskytneme, až budeme chtít my. A za našich podmínek. Vraťte se tedy na své místo a udržujte pozice. Neustoupíme ani o metr!"
„Rozkaz, můj Vůdce!"

Položil jsem noviny na stůl a náhle před sebou spatřil dvě zářivě modré dětské oči pod blonďatou čupřinou.
„Kohopak to tady máme? Jak se jmenuješ?"
„Já, jsem Reinhard." Byl to opravdu roztomilý chlapeček.
„A kolikpak je ti let?"
"Tři."
„Znával jsem jednoho Reinharda. Bydlel v Praze. Praha je moc krásné město."
„Měl jsi ho rád?"
„Dokonce moc rád. Postaral se, aby spousta zlých pánů už nemohla ubližovat lidem, jako jsme my dva."
„Kolik bylo těch zlých pánů?"
„Moc! Tisíce!"
„A on je zavřel do vězení?"
„Ano, to také."
„A navrch jim jednu vrazil!"