Matěj se zastavil a sledoval ji pohledem, někdo do něj vrazil, ale omluvil se on, „pardon“. Zmizela mu za mužským ramenem a opět se zjevila, teď z profilu, jako by se chtěla pochlubit svým nosem. Viděla ho? Možná si všimla, jak na ni zírá a nemůže si pomoct. Teď ale viděl jen jedno oko, to levé. Mělo dlouhé černé řasy a třpytil se v něm odraz vánočního stromu, který si dívka kdovíproč prohlížela. Pak krátce a tázavě pohlédla přímo na Matěje a hned se odvrátila a vykročila k obchodnímu centru. Zadrnčela na ni tramvaj a ona se zastavila v půli kroku s provinilým pousmáním, zatímco řidička za sklem kabiny němě nadávala a klepala si dlaní na čelo. Dívčiny oči ho znovu vyhledaly v davu, a když spatřily ten výraz úlevy, že se jí nic nestalo, že nikdo nezemřel pod železnými koly a ani žádný ukrojený nárt s prsty v kolejišti nezůstal, zasmály se. Pak i ústa, i zuby.

Neměla to dělat, protože jestli ji předtím mohl ještě nechat jít, teď už to nešlo. V duchu si ji pojmenovával, jako by byl v práci a dostal za úkol něco nebo někoho popsat, což věci jen zhoršovalo. Dívčí žena, ženské dítě, buď to, nebo ono, anebo obojí. Anglická růže. Taková blbost, ale ano, pokud někdy nějaká holka vypadala jako anglická růže, pak tahle. Uvědomil si, že jde k ní, až když ho její vyděšený výraz přiměl ohlédnout se a uskočit před autobusem, pod jehož kola její vinou teď málem vstoupil. Klakson, brzdy, kymácení pasažérů, bezpochyby další nadávky, ale neslyšel je. Dav hučel a smál se, mluvil různými jazyky a voněl parfémy a svařeným vínem.

Hledal ji očima, a nenacházel. Předtím šla k Palladiu, zkusil to tam a zahlédl ji. Ve dveřích bylo tolik lidí, že se nemohla dostat dovnitř. Pomalu se k ní blížil a přemýšlel, jak to udělat, aby nebyl za trapáka, co balí holky před obchodním centrem. Co řekne, aby to nebylo duté a blbé a otřepané.

Zdálo se, že jí s návalem ve dveřích dochází trpělivost. Matěj mu poděkoval, už byl skoro u ní. Kdyby se do Palladia dostala, těžko by ji mezi těmi tisíci lidí ještě našel.

Opravdu se rozhodla vánoční nákupy vzdát, aspoň teď a tady.

Dohonil ji. Otevřel ústa. Musí to udělat jinak než kdokoli před ním. Musí se dozvědět, co je za těma očima. Jenom ji poznat a moct si z ní něco odnést. Trochu řasenky, se kterou to přehnala. Špetku očních stínů. Přesvědčil v tu chvíli sám sebe, že víc po ní nikdy nebude chtít. Nebude ji otravovat tělesnou žádostí. Bude po ní chtít obraz. Nebo obrazy. Hodně obrazů. Čím víc, tím líp. Není to život, co se Matěj rozhodl chtít. Je to jen obraz života.

Tím vznikl zádrhel, který se ani jednomu z nich nepodařilo pořádně rozplést. Nikdy ne zcela. I když trochu snad přece jen.

„Počkejte,“ zachraptěl. Tohle se mu moc nepovedlo.

Ohlédla se trochu vyjeveně, jako by už zapomněla, že se na sebe prve dívali a ona se rozesmála a pak ta tramvaj a pak ten autobus. Otočila se i tělem a strčila ruce hluboko do kapes, jako by tam rychle hledala improvizovanou zbraň, klíče nebo sponku, propisku. Její siluetu rámoval rozzářený Obecní dům a on zalitoval, že u sebe nemá fotoaparát.

Ano, to je to, co bude mezi nimi, co je bude spojovat i rozdělovat. Bezpečí skla a elektroniky. Přišel na to. Má to.

„Co chcete?“ zeptala se ostražitě. Byla asi o půl hlavy menší. Kapsy se vyboulily, jak v nich sevřela ruce v pěst.

„Řeknu vám, co nechci. Nechci vás obtěžovat.“

„Tak mě neobtěžujte.“

„Před chvílí jsem kvůli vám mohl bejt mrtvej.“

„Máte dávat pozor. Kvůli mně to určitě nebylo.“ Napůl se otočila, že půjde.

„Ale vy jste taky nedávala pozor, ta tramvaj vás mohla sejmout a za to jsem mohl pro změnu já.“

V barevném vánočním osvětlení bylo znát, jak se začervenala.

„Tak to si fandíte. Jsem prostě trubka, která kouká, kde co lítá.“

„Můžu jít kousek s váma?“

„Takhle blbě mě ještě nikdo nebalil.“

„Já vás nebalím,“ ohradil se. Dokonce se zatvářil přísně.

„To se mi ulevilo,“ zasmála se. „Tak se mnou teda kousek pojďte.“

Šli, oba s rukama v kapsách. Rychle se podíval na její profil, levé oko sklopené k chodníku. Napjatý koutek úst. „Můžu si vás vyfotit?“ zeptal se ve chvíli, kdy mu ukázala i druhé oko. Obě byly ten zlomek vteřiny netrpělivé, hned nato udivené a pobavené. Obočí se zvedla a na čele se jí udělaly tři malé vrásky.

„Teď?“

Zastavili se. Ušli spolu jen zanedbatelný kus cesty po Příkopech.

„Ne, teď ne. Tady ne. Nemám s sebou aparát a mobilem nefotím.“

„Jakej aparát?“

„Foťák přece.“

„Aha. Tomu se říká aparát?“

„Dřív se mu tak říkalo.“

„Tak proč říkáte aparát, když myslíte foťák?“

„Myslím fotoaparát. Zkráceně –“

„Aparát.“

„Přesně.“

„Takže jste fotograf.“

„Právě že ne. Nejsem fotograf.“ Nebyl to dobrý začátek, věděl to a viděl i na ní. Všechny ty pochybnosti a udivený zmatek. Pak i rozhořčení, když si představila, že je před ním nahá. „Jde mi o oblečené fotky. Hlavně o tvář. Emotivní portrét, nebo jak to nazvat. Focení je moje hobby, jestli rozumíte.“

„Emotivní portrét? Hobby?“ Bezradně zavrtěla hlavou.

Dobře mi tak, pomyslel si, mluvím na ni jako hotentot. „Fotografování. Tohle je jenom součást celého… snažení nebo…“ Zamotával se do svých slov. Bylo mu jasné, že vypadá jako podvodník, co to na ulici zkouší na holky, které jdou kolem.

Tahle je teď opět, pokolikáté už za tu chvíli, na odchodu. „Asi ne. Na shledanou.“

„Proč ne?“

„A proč jo? Nějakej důvod? Nevidím ho.“

Teď ji buď dostane, anebo ztratí. „Omlouvám se, že vás takhle zdržuju, ale opravdu bych si vás rád jen vyfotil. Šlo by to? Nemusíte mi odpovídat teď a tady, jsme cizí lidi, chápu tu nedůvěru, já bych byl taky ostražitej. Tady máte moji vizitku a pak bude na vás, jestli mi zavoláte nebo napíšete na mail.“ Koukl se do peněženky a oddychl si, jedna kartička tam naštěstí byla, ostatní zůstaly v práci v šuplíku, nikdy je nepotřeboval. „Podle vizitky si můžete ověřit, že v tý firmě opravdu pracuju. Když se ozvete, pošlu vám odkaz na internetovej portál Blickperson, znáte ho?“

„Ne.“

„Fotografové z celýho světa, profíci i amatéři v různě zaměřenejch skupinách. Já tam mám taky profil a na něm fotky. Až je uvidíte, sama se rozhodnete, jestli se ode mě necháte nafotit, anebo vizitku hodíte do koše.“

Vzala si kartičku a v bílém světle výkladní skříně plné bot se ji snažila přečíst. „Matěj Rund. Stel-lar… Jak se to čte?“ Na vizitce bylo vytištěno Stellar Brusque. Adresa. E-mailová adresa. Telefon.

„Stelar brask. Je to PR firma a taky reklamka a já tam dělám, bohužel. Klišé, já vím.“

„Cože tam děláte – klišé?“

Aspoň že se usmála.

„V podstatě jo. Tak trochu holku pro všechno. Předstírám, že nejsem v korporátním byznysu, ale jsem tam. A oni předstírají, že jim nevadí, že tam ani moc nechci bejt.“

„Tak proč tam teda jste?“

„Jsou tam peníze.“

„Takže pro ně fotíte?“ Schovala vizitku v kapse kalhot a zachvěla se. Už ji tu zdržuje příliš dlouho.

„Někdy i fotím, ale ty obrázky se nikde netisknou ani neukazují, je to jen pro potřeby firmy. Třeba když se mi líbí nebo nelíbí billboard, jak je na něm vyřešená grafika nebo vymyšlený heslo, ten canc, kterej vám má něco nebo někoho prodat, tak to vyfotím a pak v práci navrhnu, jak to u nás udělat líp. Jinak ale dělám spoustu dalších věcí, hlavně texty, podklady, scénáře spotů.“

„Tak já se na Stellar kouknu na netu. Na ten Blickperson taky.“

„Jsem tam pod svým jménem, najdete mě snadno. Ale nečekejte… nečekejte kdovíco. Jsou to amatérský pokusy. Já vlastně moc dobře fotit neumím.“

To ji znovu rozesmálo. „Vy mě teda umíte navnadit.“

Pokrčil rameny. „Dělám, co můžu.“

„No právě,“ odpověděla možná až příliš příkře, protože o krok ustoupil a řekl:

„Tak odpusťte, že jsem otravoval. Vizitku hoďte do koše. Nashle.“

Tentokrát zastavila ona jeho. „Počkejte. Nechtěla jsem vás urazit. Na ty vaše fotky se podívám, a když se mi budou hodně líbit, aspoň vám dám lajk.“

„Budu ho potřebovat. Pod fotkou je kroužek, pozadí je vždycky černý. Když se vám obrázek líbí, nějak vás osloví, kliknete do toho kroužku a on zbělá, vyplní se, je z něj lajkovací kolečko. Symbol objektivu, i když já bych to graficky vyřešil jinak. To je fuk. Stejně nepoznám, že je to od vás, to byste se musela na Blickpersonu zaregistrovat.“

„Uvidím.“

„Dobře. Děkuju, že jste se mnou ztrácela čas.“

„V pohodě.“ Věnovala mu povzbudivý úsměv. Evidentně to potřeboval.

„A ještě jedna věc. I když se neozvete a na Blicku se nezaregistrujete, a přesto mi nějakou fotku tím bílým kolečkem oceníte, budu si myslet, že je to od vás.“

„Když vám na tom záleží, myslete si, co chcete.“

„Jasně. Ale když si to budu myslet, potřebuju znát nějaký jméno.“

„Jako moje?“

„Nemusí bejt pravý,“ dodal rychle, když viděl, jak je zaražená. „Řekněte mi klidně falešný. Cokoli.“

Přestala se usmívat. Chviličku na něj upírala vážný, trochu snad posmutnělý pohled, ve kterém se nevyznal. Polkla. Odhodlala se. „Věra. Takhle se jmenuju. Mějte se.“

Upřímnost za upřímnost? Koneckonců se přiznal, že neumí fotit. „Na shledanou.“

Byl by se rád za ní díval, dokud mu nezmizí v davu ulice Na Příkopě. Přál si, aby se po něm ohlédla, ale byl si jistý, že se neohlédne, a tak odcházel opačným směrem a už se za ní neotočil.

Kdyby to byl udělal, jejich pohledy by se toho večera setkaly ještě jednou.

Té noci přibyly pod obrázky na jeho zřídkakdy navštíveném profilu na Blickpersonu tři bílá kolečka. Jedno bylo pod fotografií pořízenou brzy ráno v letním lese: paprsky slunce za mříží stromů obtékají kmeny a lámou se do tvaru podivně vysoké světelné bytosti. Iluze, jíž byl svědkem a kterou vyfotil. Povedlo se. Druhé kolečko ocenilo snímek dívky, se kterou před časem chodil. Je to detail pravé poloviny obličeje. V panence hnědého oka, kde se na spodním víčku snad začíná shromažďovat krůpěj, je vidět hranatý světelný zdroj a taky on sám jako silueta s namířeným objektivem. Na třetí fotce je růže ve slabém měsíčním světle, květina-přízrak v rozostřeném záhoně připomínajícím hrob.