„Někdy když v noci ležím v posteli…,” začal jednoho dne. „Víš, jaké to je, když ležíš v posteli a je tma? Na chodbách se nechává rozsvíceno, ale v pokojích se po desáté hodině svítit nesmí. Z toho se pak dělají stíny. Docela obyčejné věci vrhají stíny, které se všude natahují. Ležím, dívám se na ně a říkám si: jsou to přece jenom obyčejné věci. Tohle je jenom můj stůl.
A tamto je obyčejná židle. Jenže ty stíny tak nevypadají. Připomínají něco úplně jiného.”
Obrátil se a letmo se na mě podíval. Jeho hlas byl jako vždy velice tichý. Když Kevin mluvil, znělo to spíš, jako by si povídal polohlasem sám pro sebe. Mluvil vždycky tiše, skoro jako ze spaní. Připomínalo mi to chvíle, kdy mi v hlavě zněly mé vlastní myšlenky. „Vypadají jako lidé,” pokračoval Kevin. „Jako lidé, o kterých si člověk myslí, že tě mají rádi, ale o kterých najednou víš, že tě rádi nemají. Židle, stůl a všechno ostatní se ve tmě mění. Stejně jako se mění lidé. Ležím v posteli a říkám si: tak takhle vypadá židle doopravdy. To, jaká se zdá přes den, je jenom klam. Na světle tak vypadá jenom proto, abych si myslel, že všechno je v pořádku. Jenže v noci se z toho stane ošklivá věc. Pak vím, že i ve dne je všechno uvnitř ošklivé. A bude to zase ošklivé, až zůstanu sám. Až bude tma. Židle bude ošklivá.” Na krátkou chvilku se mezi námi rozhostilo ticho. Zalévalo mě ranní slunce a bylo mi teplo. „Bojím se židlí,” řekl Kevin. Když jsem nic neříkala, podíval se na mě. Potom sklopil oči dolů ke koberci, kde si hrál s jakousi neviditelnou věcí. „Pokouším se ničeho nebát. Snažím se s tím bojovat. Ale moc mi to nejde. Najednou je to všude. Je to jako bojovat s nocí.”
