Zpátky ve hře

Michal Viewegh

Narodil jsem se posledního březnového dne roku 1962 v Praze. Mámě ještě nebylo dvacet: začínala studovat práva, hrála v komparsu Vinohradského divadla a ve zbylém čase četla Becketta a Ionesca. Otec studoval na VŠCHT obor silikáty a hrál hlavně košíkovou, nicméně tak dlouho předstíral, že matčiny kulturní zájmy sdílí, až si ho nakonec vzala. Záhy se ovšem ukázalo, že jeho kulturnost je jen krycí nátěr a že bez Becketta se v životě klidně obejde — na rozdíl od skláren Kavalier. Dětství a mládí jsem tudíž prožil v provinční Sázavě. Všech osm tříd základní školy jsem absolvoval se samými jedničkami, a od třetí třídy jsem navíc nosil brýle, takže na žádný z pozdějších třídních srazů jsem z pochopitelných důvodů nebyl pozván. Ve čtrnácti mě otec, jehož výchova byla odjakživa poznamenána autoritářstvím (když se dneska podívám na své tehdejší fotografie, nijak se mu nedivím), svévolně přihlásil na gymnázium v Benešově u Prahy, kde každý školní rok začínal sborovým zpěvem Internacionály. Mým tehdejším zájmům dominovaly karetní hry, ping—pong v nevytopené gymnaziální aule (pod reprodukcemi Leninových portrétů) a masturbace, provázená tradičními pocity hanby a provinění. Po maturitě jsem v důsledku neomluvitelné bezradnosti začal studovat politickou ekonomii socialismu; po třech semestrech jsem toho naštěstí nechal a začal pracovat jako noční vrátný. Vzpomínka na dvě zdařilé gymnaziální slohové práce (vypravování z prázdnin a popis pracovního postupu) mě přivedla k rozhodnutí stát se spisovatelem. V letech 1983–1988 jsem za laskavého dohledu několika marxistických literárních vědců vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor český jazyk a literatura — pedagogika. Po skončení roční vojenské služby jsem v říjnu 1989 nastoupil jako učitel na základní školu na Zbraslavi. Učení mě docela bavilo — přinejmenším do doby, než jsem se od ředitele školy dozvěděl, že divadelní hříčka, kterou jsem sepsal pro účely školní akademie, je skrytým útokem na naše mladé kapitalistické zřízení. Dal jsem výpověď a nastoupil jako redaktor do tehdy ještě slavného nakladatelství Československý spisovatel na Národní třídě: představoval jsem si, že budu chodit na obědy s talentovanými mladými autorkami, ale ve skutečnosti jsem většinu času opravoval strojopisy Evy Kantůrkové. V roce 1995 jsem odešel na volnou nohu — a pevně doufám, že už to takhle doklepu až do konce.